Z novinové stránky na mne hleděla rozesmátá tvář Jana Flídra, devětadvacetiletého učitele chemie a přírodopisu ze Základní školy 5. května ze Dvora Králové nad Labem. Zvítězil ve 23. ročníku soutěže Zlatý Ámos.
Výsledek je o to cennější, že učitele nominovali jeho žáci, kteří z prostředí školy získali potřebných více než sto hlasů, aniž o tom věděl. Netají se tím, že mladý pedagog je jejich hrdinou a že jeho hodiny jsou zábavné a netradiční.
Čerstvý nositel Zlatého Ámose tvrdí, že jeho povolání si ho spíše vybralo samo „v podobě našeho bývalého třídního učitele na jaroměřském gymnáziu Pavla Šimka, který byl a je pro spoustu studentů velkým vzorem“. Byl to právě tento učitel, který mu ukázal cestu, jak učit i přitažlivou formou a současně své svěřence připravit na spoustu vědomostních soutěží a látku jim neznechutit. Musí to ovšem dělat rád a s láskou. (Právo 19. března 2016)
Mladý muž je zjevně ke své práci povolán. Je to prostě Pan Učitel.
Škola – základ života, říkávalo se za mých mladých časů. Možná někdo nad tímto heslem pohrdavě mávne rukou jako nad nepotřebnou veteší. Osobně se však domnívám, že ona tři slůvka mají trvalou platnost. To, co získáme ve škole, za předpokladu, že máme štěstí na skvělé učitele, si neseme životem jako fundament, na němž stavíme svou přítomnost i budoucnost. S přibývajícím věkem se nám zpravidla nejvíce vybavují právě ti nejpřísnější, kteří nás naučili se učit, kteří nám vštípili vědomosti a také je při zkoušení vyžadovali a současně z nich vyzařovala vlídnost, lidskost a láska k nám, žákům. Nechybělo jim ani porozumění pro naše občasná škobrtnutí nejen před tabulí, vyplývající zpravidla z dětské naivity a nezkušenosti.
S láskou a vděčností vzpomínám na svou první Paní Učitelku L. Kopáčkovou. Už padesát osm let doma schovávám její rukou podepsané fotografie z první třídy karlovarské základní školy. V galerii mých nezapomenutelných pedagogů ze základky jsou i další jména – J. Nalezená, D. Fišerová. Později na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze k nim přibyla latinářka Jetelová, ruštinářka Rakovičová či fyzikář Fabinger a hlavně profesorka dějepisu Jana Volfová, zvaná Volfi. Její cesty do historie pro nás studenty byly neobyčejně poutavé a my se na ně pokaždé těšili. Byla to právě ona, kdo nás za normalizace učila samostatně myslet, hledat a třídit fakta, nebát se je vyhodnocovat, zaujmout vlastní názor. Jak jen se mi to později na vysoké škole hodilo!
Jana Flídra od těch MÝCH pedagogů dělí desítky let. Pro mě jsou zmíněné osobnosti, protože to osobnosti byly, stejně důležité, jako pro něj jeho jaroměřský třídní učitel. Všichni mají něco společného – berou děti vážně. Považují je za partnery, s nimiž je třeba jednat na rovinu.
„Mám bezvadné děti,“ řekl těsně po zvolení Jan Flídr. Možná rovněž v tomto konstatování tkví jeho úspěch. Zjevně v žácích umí hledat to dobré, dokáže je naučit, dodat jim sebevědomí, povzbudit je. Je pro ně hrdinou všedního dne. A také vzorem pro to, jak se chovat, pracovat...
„Deti treba brať vážne. Človek zistí, že ich logike často nestačí,“ napsal ve své knize Náhody a náhodičky, za niž dostal literární Cenu Egona Ervina Kische, Marián Gavenda, pedagog Katolické univerzity v Ružomberku a farář v Devíně. Když jsme si před časem povídali na setkání českých a slovenských spisovatelů, přišla řeč i na dětství a školu. „Kto chce vstúpiť do plnosti života a šťastia, musí naplniť svoju identitu. ...Veď človek je tým, kým sa stáva,“ pravil a dodal: „Rozhodujúce je však všetko to, čo sa pri spomienke na detstvo v človeku vyplavuje odkiaľsi z hlbín detskej duše.“
Slova pana faráře Gavendy mi vytanula na mysli při pročítání prací žáků českobudějovické Základní školy Dukelská. Pod vedení Moniky Vackové, která ve škole učí dějepis a angličtinu, se totiž stejně jako v loňském roce přihlásili do vědomostní soutěže Lidice pro 21. století.
Tři eseje se dostaly do finále - Příběh obyčejného člověka Natálie Neubauerové (8. třída), Kateřiny Buškové (9. třída) Kdybych se probudil do války a Příběh obyčejného člověka, který napsal deváťák Rudolf Hansa, Všechny ukazují, že čas věnovaný našim dětem doma i ve škole není nikdy ztracený. Školáci se pokusili vžít do pocitů lidí za protektorátu. Je pozoruhodné, co z hlubin vnímavé dětské duše, podepřené fantazií, empatií a vědomostmi vypluje na povrch. Možná by politikům neškodilo aspoň občas vyslechnout hlasy dětí.
Co by asi řekli na slova Kateřiny Buškové: „Nemohu pochopit ty, kteří si dobrovolně na sebe navěší bomby a pak se odpálí v autobuse plném civilistů. Nemohu pochopit ty, kteří dokážou poslat na smrt bezbranné matky a děti. Nemohu pochopit ty, kterým dělá radost zabíjet.
Takže nakonec chci říci: Proč válčit? Je to zbytečné. Když lidé válčí o území, válka ho zničí a když o peníze, válka (často) stojí víc, než dobyvatel získá. A co je na konci každé války? Jen smrt, bolest a utrpení. Proto je válka zbytečná a hloupá věc a každý z nás by si to měl uvědomit a nejen lhostejně mávnout rukou, jen kvůli tomu, že my máme právě to štěstí, že každý den uléháme se svými blízkými, abychom se zase nazítří bok po boku vedle nich probouzeli. Takové nové zítra, už nemusí být…“ (Zdroj: http://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/zkusili-se-vzit-do-pocitu-lidi-za-valky-20150617.html)
I tihle tři žáci jsou svým způsobem hrdiny okamžiku už tím, že nejsou lhostejní k tomu, co se kolem nich děje. Není to náhoda. Zajisté na tom má lví podíl rovněž jejich učitelka.
Asi to nebyla náhoda, že po Gavendově knížce mi pohled padl na dílko, vzniklé za války s Markomany a Kvády na dnešním Slovensku. Sepsal je Marcus Aurelius Antoninus, římský císař ve 2. století n. l., zvaný také filozof na trůně. V Hovorech k sobě píše: „Svému pradědovi jsem vděčen… že jsem měl výborné učitele… Rustikovi jsem vděčen za poznatek, že mám zapotřebí svou povahu zlepšovat a zdokonalovat... Od Apollónia jsem se učil nezávislému myšlení, nekolísavé rozvážnosti, která se neřídí ničím jiným ne rozumem, a ustavičné duševní rovnováze… Catulus mi vštěpoval, že nemáme být nevšímaví k výtkám přátel... Bratr Severus mi byl vzorem lásky k rodině a lásky k pravdě a spravedlnosti… U svého otce jsem vídal vlídnost, ale i neoblomné setrvání na každém zrale uváženém rozhodnutí…“
Jak je vidět, své hrdiny, své vzory měly už generace žijící dávno před námi.
Jaké vzory, jaké hrdiny nabídneme našim dětem my, takové ony jednou asi předloží generacím následujícím. V takovém duchu se bude formovat přinejmenším budoucnost naší země.
Krásně to vyjádřil Přemysl Veverka ve svém příspěvku na tomto blogu: „Jsme to my, lidé, kteří máme moc utvářet svou, naši vlastní společnost.“
Jana Vrzalová
autorka je předsedkyní Klubu autorů literatury faktu
