Idea nezastavování, ponechání prázdného prostoru a jeho vztahu k prostoru zaplněnému, je také jednou z úloh architektury a urbanismu, které mezi těmito póly hledají vyvážený vztah.
Idea nezastavování, ponechání prázdného prostoru a jeho vztahu k prostoru zaplněnému, je také jednou z úloh architektury a urbanismu, které mezi těmito póly hledají vyvážený vztah. V Lidicích byl tento kontrast od počátku zamýšlený a prázdné území obce zničené nacisty v roce 1942 si tento účinek dodnes zachovává.
Od počátku přemýšlení nad ztvárněním poválečných Lidic bylo zřejmé, že prostor bývalé obce bude zachován prázdný, ponechaný tak, jak jej okupační síla vymýtila. Řešený prostor se při poválečné obnově rozdělil do několika celků, a to takzvané pietní území, památník, novou obec; takto je vnímáme doposud. Ač jsou samozřejmě mezi sebou tyto části provázané jak významově, tak vztahově, můžeme každé z nich přiřknout její úlohu: pro lidický žalov je to stále pro mnohé místo bezprostředních vzpomínek; památník v sobě obsahuje ustálení, vyprávění a kodifikaci historie; v obci pokračuje život dále.
Na pietním území proběhly úpravy minimální, dokonce tak bylo vyzdviženo a stanoveno porotou i v soutěži na obnovu tohoto místa: „Symbolem starých Lidic je trnová koruna, a proto bude pietní území prosté a šeré, působící skutečným dojmem barbarství okupantů. Obytné a hospodářské budovy, kde obyvatelé Lidic prožívali své radostné a nejhorší okamžiky, budou označeny tak, aby návštěvníci poznali obrysy objektů. Místa, kde utrpení byla zvlášť prožívána, jako Horákův statek, a místo, kde byli muži postříleni, bude ohraničeno a zvlášť zdůrazněno.“ (Citace ze zasedání poroty k architektonickým návrhům na ztvárnění poválečných Lidic).
Zpočátku bylo uvažováno o tom, že budou odkryty základy všech domů a budou v terénu vyznačeny. Detailní úprava měla probíhat případ od případu s tím, že bývalé objekty měly být po celé své ploše vyznačeny buď kameny, nebo původní dlažbou, pokud by se byla zachovala, obvodové zdi by pak byly vyvýšeny asi 60 cm nad úroveň terénu. Dále mělo být území ohraničeno nově vysazenou vegetací (topoly), a to v těsném pásu kolem hranic bývalé obce.
Přesto i tato minimální úprava měla představovat až třetinu celkových prováděcích nákladů. Nakonec bylo od těchto zamýšlených úprav upuštěno – odvezení navršené suti a odkrytí základů bývalých domů, označených nadezdívkou a plaketou bylo natolik nákladné, že nakonec bylo takto vyznačeno jen několik objektů (škola, kostel), byly odkryty základy Horákova statku. V údolí tak dodnes dominuje pouze dřevěný kříž vztyčený na hromadném hrobě zavražděných.
Při posuzování návrhů úprav pietního území porota po prvním kole soutěže nejvýše vyzdvihla návrh architekta Jaromíra Krejcara, který se umístil na sdíleném třetím místě. Architekt ponechal prostor bez zásadních úprav, a toto řešení bylo poté doporučeno i v dalších soutěžních kolech. Byl k nim vyzván i Krejcar, který ale záhy emigroval, a tak se již užšího výběru neúčastnil.
Zatím poslední zamýšlenou úpravu území bývalé obce vypracoval v roce 2007 Bohumír Prokůpek jako součást návrhu na rehabilitaci lidického areálu – ne všechny jeho části byly ale realizovány. Patřilo mezi ně i připomenutí původních domů pomocí více jak stovky neopracovaných železných sloupů s nápisy zmiňujícími jejich obyvatele. Podle autora bylo takové označení „vynuceno i tím, že přeživší lidické ženy, které v minulosti provázely areálem návštěvníky, již odešly, a tak místo osobního svědectví je zapotřebí najít jiný nástroj, kterým by byla obec připomenuta“.
Autor článku: Mgr. Luba Hédlová
