Nedávno jsem byla na vernisáži velmi zajímavé výstavy s názvem Ztráty a nálezy - příběhy nalezených předmětů. Autorka Jiřina Hankeová ze ztracených,či nalezených, zdánlivě obyčejných předmětů vytváří neobyčejná inspirativní dílka.
Pozornost přítomných kromě vystavených děl zaujal také jeden z návštěvníků-.maličký francouzský buldoček František. Panička mu říká stylově Francoise, když francouzský buldoček tak jak jinak, ale nebrání se ani počeštěné formě. Napadlo mě, že v tom musí mít ten malej Frantík asi trochu guláš,(nebo možná spíš ratatouille) když na něj volají dvěma jmény, ale zas takový jazykově nadaný bilingvní psík se hned tak nevidí. François nechtěl chodit, s buldočí zarytostí odmítl šlapat do schodů a tvářil se dost otráveně. Nebyl ale líný, jen protestoval proti tomu, že zezdola ze země na obrazy pověšené vysoko na stěnách (teda pro něj vysoko) dost dobře nevidí. Když to panička konečně pochopila a vzala ho do náruče, pohodlně uveleben na její paži, mohl obdivovat neobvyklá díla i on a výstavu si tak náležitě vychutnat.. Prokázal, že přísloví být tvrdohlavý jak buldok platí i u malých buldočků. A že se jim to vyplatí, protože dosáhnou toho, co chtějí..
Rád zapózoval objektivům a postupně na sebe strhával pozornost většiny návštěvníků výstavy, takže se stal snad nejvíce fotografovaným objektem celé expozice.
Ovšem když došlo na proslovy, začal se maličký Franta nepokrytě nudit a dával to najevo zíváním. Jenže zíval tak rychle, že se mi nedařila ani jedna dostatečně ostrá fotografie jeho doširoka otevřené tlamičky s růžovým, do ruličky stočeným jazýčkem. Vždycky když se mi zdálo, že se užuž chystá zazívat, cvakla jsem, ale on byl pokaždé rychlejší než můj debil mobil. Takže mám asi padesát Františkových profilů, ale jen na jednom je jakž takž vidět, že skutečně zívá.
Prosila jsem ho, ať zívá pomaleji, protože na idnes mě zase sprdnou nároční blogeři za rozmazané fotky, ale i v tomhle se projevila jeho buldočí povaha a dělal si to pořád po svém. Proslovy však netrvaly dlouho, následoval přípitek na zdraví autorky a úspěch výstavy, a cinkání skleniček dřímajícího Františka zas probralo.
Nejvíc mě ale překvapilo, když se Francoise neudržel a maličko "ucvrnknul" na podlahu, že se nikdo nepohoršoval a nikdo neříkal: Fůůůj paní odneste toho čokla ven. Dámy hned vytahovaly z kabelek papírové kapesníčky, aby Františkovu nediskrétnost diskrétně zlikvidovaly. Nutno říct, že to nebyla loužička v pravém slova smysli, spíš jen pár kapiček. Mám podezření, že to ze sebe Francoise vyloženě vyždímal jen proto, aby zas upoutal pozornost poté co si všiml, že zájem o něj ochabuje jak se všichni věnují svým skleničkám a přiťukávání a diskuzím o kvalitě vína. A nutno říct že bylo výtečné Taky francouzské. Teda to červené, to bílé bylo španělské. A minerálka česká.
A na závěr jedna sice nepovedená fotka, ale docela zajímavá tím jak se na odrazu amatérsky fotografující návštěvnice vyjímá panenka i celé pozadí - chodba se světly a ostatními obrazy. Vypadá to skoro jako záměr, ač to vzniklo náhodně.Napřed jsem to chtěla vymazat, protože mi ten snímek připadal zkažený, tedy ztráta, ale pak se mi to zalíbilo, tedy nález. Což odpovídá názvu výstavy-Ztráty a nálezy aneb příběh nalezených věcí..
Než jsem všechno nafotila, ztratil se někam i František. Asi se mu už opravdu chtělo čůrat a tak se nechal paničkou odnést ven. Každopádně celý ten večer se skvělými lidmi zajímavým uměním a výtečným vínem byl pro mě velkým nálezem s krásným příběhem.
