Život s pohodářem

Žít sám jako singl bezpochyby přináší spoustu výhod, ale občas podlehneme iluzi, že ve dvou se to lépe táhne.. Když jsem kdysi narazila na inzerát se značkou pohodář, mé srdce zaplesalo při představě, že mě čeká samá pohoda.

První schůzka proběhla nad očekávání dobře. Byl sice silnější postavy, ale vyzařoval z něho takový klid, že si mě okamžitě získal. Byl uvolněný, bodrého vystupování a pomalých rozvážných pohybů, jeho hlas byl příjemný a když se smál, zúžily se mu oči do malých štěrbinek, takže vypadal jako herec pan Werich. A on se smál hodně a nakažlivě. Pro introvertku se sklony k depresím, jako jsem já,  to bylo možná až moc, ale zase jsem si říkala, že jen takový člověk mě může zachránit z mého chaotického uspěchaného způsobu života a vyvést z bludného kruhu samoty.
Již na druhou schůzku mě pozval na venkov, že prý navštívíme jeho maminku. To mě trochu vystrašilo, zdálo se mi to předčasné, aby mě hned představoval rodině. Ale on mé pochybnosti zřejmě pochopil a rozptýlil vysvětlením, že maminka je vdova a jeho společnost potřebuje, aby nebyla tak sama. A také aby jí prý občas pomohl s něčím na baráčku. To mně přišlo jako velice pozitivní, jestli je tak pozorný a starostlivý, je to dobře i pro mě, říká se přece, že jak se syn chová k matce, tak se bude pravděpodobně chovat i ke své partnerce.
Maminka nás přivítala opulentním obědem, během kterého jsem začala poznávat i jiné osobnostní a charakterové rysy svého pohodového pohodáře, a také jeho způsob vyjadřování. Například když se zeptal, jestli není ještě pivo, znamenalo to, mami, skoč mi pro další. Maminka okamžitě přestala jíst, vyskočila od stolu a běžela do lednice pro pivo.
Když spořádal vše co měl na talíři, stejným tónem se zeptal, jestli není kafe, a mně bylo jasné, že se maminka okamžitě vrhne ke kávovaru, přestože ona sama ještě nedojedla. Vstala jsem také a začala sklízet nádobí, a přes maminčiny vehementní protesty jsem jí pomohla s jeho umytím. Když jsem přitom prohodila, že by jí její hodný syn mohl koupit k vánocům myčku, podívali se na mě oba jako na cvoka.
„Zlobí kohoutek v koupelně,“ přerušila matka ticho, které se rozhostilo po mé nevhodné poznámce o myčce.
„Tak si  zavolej Foltýna, ten tomu přece rozumí,“ odpověděl jí syn. Trochu mě to zarazilo, jeho odpověď byla v diametrálním rozporu s tím co tvrdil o tom, jak pomáhá s údržbou domečku.
„A taky bych potřebovala nasekat trochu dříví.“
„Nepočká to napříště, mami? Já mám zrovna něco se zádama.“
A zase se rozhostilo ticho. Přisedla jsem ke svému milému, který se uvelebil na gauči, a při popíjení kávičky začal luštit křížovku. Maminka se omluvila, že nás chvíli nechá samotné, protože si musí natočit vlasy a zmizela v koupelně.
V místnosti panoval takový klid a pohoda, že jsem začala dřímat, když vtom  před domem  zatroubila dodávka zelináře, který do vesničky pravidelně zajížděl se svým zbožím. Maminka vyběhla z koupelny, na půlce hlavy natáčky, z druhé půlky jí splývaly mokré pramínky vlasů, ze kterých jí stékala voda na rameno a záda. Vypadala jako vodník Česílko, a stejně jako on za sebou zanechávala loužičky, jak lítala po kuchyni a hledala peněženku a síťovku.
„Přece nepůjdete s mokrou hlavou ven?“ vyděsila jsem se. „Je tam zima a fouká vítr, i když si přehodíte přes mokré vlasy šátek, v takovém nečase je to fakt nerozum.“
Podívala jsem se na svého milého pohodáře, ale nic nenaznačovalo tomu, že by hodlal přestat s luštěním. Jen na mě zvedl překvapeně a nechápavě oči, ale že by se zvedl z gauče a skočil k zelináři sám, to ho zřejmě nenapadlo. Začínala jsem mít podezření, že ten jeho klídek, který jsem na něm tak obdivovala, si dokáže udržet jen na úkor klidu ostatních.
„Ježíš tak kde mám tu peněženku?“ třeštila maminka a nepřestávala poletovat po místnosti. Na matku pohodáře mi přišla až moc nervózní, uspěchaná a hektická, byla vlastně spíš jako já. Zřejmě to není dáno geneticky, po mámě on tu svoji povahu určitě nezdědil. Začínalo mi docházet, že život v blízkosti pohodáře nemusí ještě znamenat pohodový život a má představa, že soužití s vyrovnaným klidným mužem by mohlo znamenat stejný klid i pro mě,  je zcela naivní.  Možná ta jeho vyrovnanost nepramení ze skutečnosti, že lépe než jiní zvládá životní zmatky a vše dokáže s přehledem vyřešit, on prostě nic neřeší, nic se zvládat nepokouší,  žádné problémy si vůbec nepřipouští a případné zmatky obratně přesouvá na ostatní.
„Tak tam skoč,“ navrhla jsem mu. „Přece nenecháš mámu s mokrou hlavou běhat venku v té zimě.“ Znovu se na mě překvapeně podíval. Byl to stejný pohled, jako když jsem před chvílí prohodila tu poznámku o myčce nádobí.
„Prosím tě já a zelenina? Copak tomu rozumím?“  Pak se mu smíchem zúžily oči do malých štěrbinek, takže vypadal jako smějící se Budha. „Pro mě je nejlepší zeleninou vepřový řízek.“ Začal se chechtat, jako by řekl kdovíjaký vtip, ale já se k němu tentokrát nepřidala, nejen proto, že jsem ten otřepaný ubohý fór už dávno znala, ale hlavně proto, že mě naštvalo zjištění, že je takový sobec a lenoch. Místo kýženého klidu a pohody, které jsem si od něho slibovala,  ve mně začínal probouzet emoce spíše negativní.
Postavila jsem se pohodářově mamince do cesty s tím, že k zelináři skočím sama. Nevěřícně a vděčně se na mě podívala, vtiskla mi do ruky seznam s nákupem a peněženku a zmizela v koupelně.
Ještě jednou jsem se ode dveří otočila, jestli si to ten pohodový tlusťoch nerozmyslel a nepůjde se mnou, ale byl skloněn ke křížovce a nic jiného nevnímal. Když jsem se vrátila s nákupem, měl už doluštíno, hledal na stole televizní ovládač a byl nezvykle rozhozen. To bylo poprvé, kdy ztratil svůj klidný výraz. Z koupelny se ozýval zvuk fénu a za chvíli se z ní vynořila maminka s vysušenou hlavou. Ještě když jsme se ráno navzájem představovaly, docela jsem si ji uměla představit jako svojí budoucí tchýni. Teď jsem o tom čím dál více pochybovala.
„Proč jsi mi nepřipomněla že je fotbal,“ zabručel na ni synáček a pustil televizi.
Neodpověděla a začala vybalovat nákup, který jsem položila na stůl. Přisedla jsem opět ke svému milému, který mi byl milý čím dál míň, a to nejen proto, že čučel na fotbal, která já bytostně nesnáším. Jak někoho může bavit to pobíhání šílenců po trávníku?  Že to baví ty, co tam pobíhají, se nedivím, mají alespoň pohyb a ty astronomické honoráře, jaké pobírají, určitě stojí zato. Ale dřepět v křesle a koukat na to?
Nebylo by ještě jedno kafe?“ ozval se a maminka okamžitě pustila z rukou květák, který právě vyndala z tašky a začala vařit další kávu. Zatímco můj původně potencionální, ale teď už definitivně bývalý snoubenec se bavil fotbalem, já se nudila a pozorovala maminku běhající po kuchyni. Po uklizení zeleniny přinesla z chodby tašku, kterou jsme přivezli. Když tu kabelu ráno pohodář dával do auta, mylně jsem se domnívala, že je v ní bonboniéra, láhev vína, nebo nějaké jiné dárky pro mámu. Ale ta z ní začala vytahovat jeho špinavé prádlo a skládat jiné, už čisté. Pochopila jsem, že místo proklamovaného pomáhání na baráčku, si pohodář k matce jezdí hlavně kvůli jídlu a praní prádla. Však také většinu toho, co jsem přinesla od zelináře, cpala maminka do tašky, prý synkovi na přilepšenou. Kdyby to byl nějaký studentík a ona statná ženská, tak bych to chápala. Ale v jeho věku, zatímco ona už je vetchá stařenka…
Takže když uvidíte v rubrice seznámení inzerát se značkou Pohodový pohodář, dávejte si bacha. Čím více je takový člověk v pohodě,  tím méně pohody zbývá na ty kolem něj. Dobrosrdečný kliďas nemusí nutně kolem sebe šířit klid, naopak ho může těm ostatním brát, v některých případech je dokonce dohánět k šílenství.