Život nás naučí

Život je škola kde se neustále učíme s tím rozdílem, že místo závěrečného vysvědčení o studiu nebo výučního listu je nám vystaven list úmrtní.  

Vešla jsem do třídy. Zas katedrou s nápisem svět seděl lidožrout s visačkou život, a do nenasytné držky si cpal vypečené chlapečky a ve vlastní šťávě podušené k smrti vyděšené holčičky.

Ty které nestačil zhltnout hned, systematicky propleskával, fackovat a otloukal, jako když se naklepávají řízky. Snad proto, aby mu tvrdé maso přestárlých kusů neleželo dlouho v žaludku, až na ně dojde řada.

Lekla jsem se, že jsem omylem vlezla do školní jídelny, ale jak jsem dále s úžasem sledovala neobvyklé vyučovací metody té hnusné obludy napadlo mě, že to nejspíš budou nějaké kurzy vaření.Zrůdný pedagog se totiž nejen ládoval o sto šest, ale sám se aktivně snažil osudem a ředitelem školy mu naservírovanou lidskou biomasu upravovat tak, aby byla co nejstravitelnější.A používal přitom postupy běžné v kuchyni: Dusil, vysmažoval, rozvářel, ořezával, přisekával, vykosťoval,  nakládal do alkoholu.

Některé semlel na fašírku nebo rozmačkal na nechutnou kaši. Do vzpurnějších kopal a mlátil je tak zuřivě, že z nich zbyly jen  kousky zakrváceného masa, které pak napichoval na špíz a prokládal listy konopí.Méně vzhledné kousky vkládal do mlýnku s nápisem každodenní povinnosti a udělal z nich mělněné maso na karbanátky, zbytek rozvařil na omáčku. Mačetou čtvrtil žáky na přiměřené porce, aby nevyčuhovaly z trouby s nápisem osudová chyba. Vyčnívat, ať už z trouby nebo nad průměr, je vždycky chyba. Osudová a tragická.

Ale všechny nepekl, některé otrávil tím, že je zavřel do komory s nápisem rajský plyn, kterou měl vedle katedry. Některé hodně usmýkané a pomlácené lidské trosky si vlezly do komory samy a dobrovolně.

Kdo se naopak snažil utéct, toho popadl za vlasy a vláčel po třídě tak dlouho dokud z něj nebyl standardizovaný plátek. Ten prošpikoval vajgly a hodil do remosky.

Vytrhával žákům vnitřnosti a nakládal je do sádla, do sklenic od marmelády zavařoval mozky, vydloubával oči. Když někdo odmlouval, vyřízl mu jazyk, který pověsil do udírny s nápisem  mlčeti zlato, která stála hned vedle plynové komory.Lidský odpad vkládal do lisu s nápisem ambice z něhož na druhé straně vyjížděly úhledně zabalené bujónové kostky a pestrobarevné sáčky s instantní polévkou.

Měl tam i papiňák s nápisem tlak společenských konvencí. Jako správný profík dobře věděl, že když se maso nechá vařit dostatečně dlouho pod silným tlakem, úplně se rozpadne. 

Nepohrdl ani masem zahořklých a zakyslých jedinců, jen si ho ještě dochutil šedivým práškem ze solničky ve tvaru urny s nápisem konečná stanice. Byl to nejspíš popel těch, které zapomněl v troubě a spálil je. Ale možná se spálili sami...

Když už byla trouba plná,  udělal táborák z lidských kostí na stupínku před tabulí s nápisem jak si kdo ustele a griloval své oběti jako barbecue.

Byl to pořádný masakr, všude se povalovaly rozmašírované lidské údy a docent-antropofág po nich bezohledně šlapal, jak běhal mezi udírnou, troubou, plynovou komorou a ledničkou s nápisem márnice.

Některým posluchačům toho surealistického kurzu vyrval zaživa srdce  a jako indiánský šaman obětující slunečnímu božstvu s ním křepčil po třídě. Pak některá  ještě pulsující srdce hned za tepla uložil k ledu do márnice, jiná nacpal do mikrovlnky s nápisem zklamání a se sadistickým úsměvem pak pozoroval jak v ní pukají.

Dveře za mými zády se náhle otevřely, někdo mě odstrčil, a do třídy vešel školník. Na plášti měl nažehlovací nášivku životní útrapy, a nesl tác s krabičkami léků a láhvemi, v nichž byla v lihu naložená lidská embrya. Byla tam ještě  spousta různých porcelánových nádob, na kterých byly nápisy jako jed poznání, cyankály ze zkušeností,  marináda z kyseliny žaludeční a zmařených přání, hořčice ze žlučníku a zbytečných emocí..

 „Nesu vám nějaké přísady, profesore,“ řekl servilně, a s lehkou úklonou položil tác se všemi těmi dobrotami na katedru.

Jak lidožrout otočil hlavu, aby mu poděkoval, všiml si teprve teď, že tam stojím a pozoruji jeho nechutné počínání.

Nejprve se zamračil, asi se mu nelíbilo, že mu někdo cizí vidí pod pokličku, ale pak se usmál a kývl na mě zakrváceným prstem. Možná si ze mě chtěl udělat svého komplice v domnění, že podle přísloví co se doma uvaří to se tam taky sní nikde neprásknu jaké hnusárny jsem tam viděla.

Přestože dosud vypadal jako odporná obluda, dokázal najednou vyprodukovat tak zářivý a strhující úsměv, že byl krásný jako Tom Cruize. Měla jsem co dělat, abych jeho svůdnému lákání odolala.

Na chvíli se mi chtělo uvěřit, že ze mě neudělá nechutnou sekanou, jako z těch ostatních, že se chystá mi udělit jinou, mnohem příjemnější lekci.

Ale vařit už umím, tak co bych na nějakým pitomým kurzu vaření ztrácela čas.

A tak jsem se radši vypařila jako pára nad hrncem.