Výlet s výukou neslušných slov

Jednou jsem jela se skupinkou italských studentů na Karštejn, ale náš výlet se celkem nečekaně změnil na lekci češtiny s neplánovaným lingvistickým exkursem...

Blížili jsme se k cíli naší cesty, a tak jsem se chopila mikrofonu, abych sdělila alespoň základní informace. Sotva jsem promluvila, přerušil mě jeden z puberťáků s omluvou, že se mu v četných zatáčkách dělá na zadní sedačce špatně, a sedl si na schůdek mezi mě a řidiče Moji výtku, že za jízdy by nikdo neměl pobíhat v uličce, brali všichni jako přílišnou zkostnatělost a směšné lpění na nesmyslných předpisech. Když jsem dodala, že by nás to mohlo stát pokutu, vyměnil si řidič s profesorem shovívavý úsměv, jako ať nepřeháním.

Nemohla jsem se soustředit na výklad, protože jsem  vedle sedícího kluka musela pozorovat koutkem oka, jestli nezačne zelenat a nepozvrací mě. Ale vzhledem k jeho snědé pleti by se případná změna barvy kůže stejně asi nedala poznat. Na očích měl brýle proti sluníčku, přestože bylo pod mrakem,  a napomádované vlasy měl sčesané dozadu, takže vypadal jako mafiánec z nějakého italského filmu. Mimochodem  tmavé sluneční brýle jsou jedním z poznávacích znamení Italů,  nosí je vždy a všude, i v tmavých místnostech a za deště.

„Jé vy tu máte italské názvy!?!“ vykřikl mafiánec po chvíli, čímž mě už definitivně vyvedl z konceptu a já úplně zapomněla, co jsem právě říkala.

„Jak jsi na to přišel?“ zeptala jsem se příkře. 

„No právě jsme minuli ceduli s nápisem ROVINA, ale žádnou nevidím. Že bychom už byli na místě?“ Nechápala jsem, co to plácá za nesmysly, a chvíli ho dokonce podezírala, že si na Václaváku koupil něco od Arabů, kteří tam prodávají drogy. Ale pak mi došlo, že jsme právě projeli obcí, která se tak jmenuje, a že v italštině rovina znamená zkáza, zhouba či zřícenina, takže on si zřejmě mylně vyložil, že Karlštejn jsou nějaké trosky a ten ukazatel oznamuje, že už jsme dorazili do cíle.

Vysvětlila jsem mu, že v češtině má to slovo úplně jiný význam, a v tomto konkrétním případě je to místní název vesničky, kterou jsme právě minuli.„To je divné, nečekal bych, že existuje úplně stejné slovo v jazycích, které jsou tak odlišné, jako italština a čeština,“ podivoval se a já se podivovala, že se nad takovými věcmi vůbec zamýšlí. Na první pohled mi připadal jako frajer, kterého zajímají jen diskotéky a holky. „To je vlastně jakoby interjazykové homonymum,“ rozumoval dál napomádovaný mafián, ze kterého se nečekaně vyklubal odborník na lingvistiku.„Je takových slov víc?“ vyzvídal, ale já si v tu chvíli nemohla vzpomenout.„Třeba kafe,“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě. Vždycky, když se snažím rychle odpovědět a nemám čas se nad svým mentálním výtvorem zamyslet, vypadne ze mě nějaká pitomina.

„Ale to snad znamená to samé, já měl na mysli slova, která zní stejně, ale liší se významem,“ upřesnil a podíval se na mě jako na blbce, který neví, co je homonymum.

„Ani bych neřekl, že české kafe znamená to samé, co v italštině,“ zabručel profesor za mými zády. „To co tady vydávají za kafe, je pro nás jen špinavá voda.“ Na kvalitu kávy si stěžují téměř všichni Italové takže jsem profesorovu poznámku ignorovala.

Najednou jsme vjeli do prudké zatáčky a málem se srazili s protijedoucím autobusem.  

„Kurva“ vyletělo ze mě. Nemám vulgarismy ráda a nikdy je nepoužívám, ale hrozně jsem se vyděsila. Díky prudkému řidičově manévru, kterým se snažil na poslední chvíli srážce vyhnout, jsem málem spadla za sedadla. Zrudla jako krocan, nejen leknutím, ale protože jsem se sama před sebou za to neslušné slovo zastyděla. Vzápětí mi ale došlo, že v italštině curva znamená zatáčka, takže můj prohřešek nemohl nikdo zaregistrovat. Maximálně si mohli myslet, že jsem tak infantilní, že při průjezdu zatáčkou mám potřebu říct zatáčka, asi jako když malé dítě vidí pejska, ukazuje na něj prstíkem a přitom do zblbnutí opakuje slovo pejsek. A mou náhlou proměnu v rudokožce mohli přičítat leknutí či menopauze. Potěšena zjištěním, že jsem se nijak neblamovala, pokračovala jsem jak nic v improvizovaném minikurzu češtiny:„Slovu curva se radši vyhýbej protože u nás je to moc vulgární označení pro…no řekněme pro prostitutku.“

„Neměla bys je učit sprostá slova,“ pokáral mě zezadu jeden z profesorů, který při slově prostitutka nápadně zbystřil.

„Já je neučím sprostá slova,“ ohradila jsem se proti nespravedlivému nařčení.“Já je jen varuj na co si mají dávat pozor, aby nedošlo k nedorozumění.“ „Možná jsi to myslela dobře,“ řekl prof smířlivě, „ale já je znám….“ V duchu jsem mu musela dát zapravdu. Opravdu jsem si to měla radši odpustit.

“Já si hned říkal, že dát vesnici jméno zřícenina by bylo dost divný. Kdyby se to bralo ve smyslu nomen omen, tak by to byla fakt ironie,“ pokračoval kluk jakoby rozhovor mezi mnou a profesorem přeslechl. A nebo chtěl dát najevo, že takové dětinské slovní hříčky s neslušnými slovy jsou pod jeho úroveň a mohou se jimi bavit jen takoví senilní chudáci jako profesor  s průvodkyní.

„No někdy jsou některý jména a názvy fakt docela paradoxní,“ souhlasila jsem a začala mu vysvětlovat význam dalších českých slov. „Představ si, že v češtině slovo šereda  je označení pro ošklivku, takže jméno modelky Šeredová, ze  které jste u v Itálii všichni pryč…“

Ani mě nenechal dokončit větu. „Cože Alena?“ skočil mi do řeči a zcela automaticky ji nazval křestním jménem, jako by byla jeho intimní přítelkyní. To ostatně dělá většina Italů, podobně jako když jde o fotbalistu Nedvěda, mluví o něm výhradně jen jako o Pavlovi, a vyjadřují se o něm s takovou důvěrností, jako by s ním odmalička chodili čutat do balonu. Nedvěd a Šeredová jsou pro ně snad nejslavnější představitelé našeho národa, a kdyby v Itálii sestavovali seznam deseti největších Čechů, vsadím se, že tihle dva by na něm určitě figurovali na prvních místech.

Když jsem zvídavému italskému adolescentovi vysvětlila význam slova škoda, nechtěl mi věřit.„Teda to pro auto není ten nejlepší název,“ zasmál se. „Zní to spíš jako antireklama, hotovej marketingovej gól do vlastní branky. Tátův známej má škodovku, až mu řeknu co to znamená, tak mi nebude věřit.“

 Napadlo mě, že je to asi jedna z mála informací,  kterou si z mého dvoudenního výkladu opravdu zapamatuje. Samozřejmě kromě toho slova, o kterém mu jsem mu před okamžikem říkala, že ho nemá říkat.