Výlet s důchodci pokračuje

Po zastávce v Táboře jsme  pokračovali v cestě a já s úžasem pozorovala jak se všichni začali za jízdy hromadně polohlasem modlit.

S řidičem, který na to byl v otázce víry podobně jako já, jsme si jen beze slov vyměnili lehký úsměv. Paní která seděla za mnou, se ke mně naklonila: „Pročpak se s k nám nepřidáte? Vy protestanti se nemodlíte?“ 

K předpokladu, že jsem se protestantského vyznání, ji zřejmě přiměla ta moje předchozí procítěná obhajoba husitství, což mě potěšilo, protože alespoň jsem měla jistotu, že mě poslouchali a já se nesnažila zbytečně. Přesto jsem radši dělala, že jsem jí přeslechla. Snažím se vždy vyhýbat diskuzím o politice a náboženství, protože si myslím, že je to každého jeho věc, a vím, že zejména s Italy diskutovat o náboženství je naprostá sebevražda. Jednou se mě skupinka bigotních Siciliánek snažila obrátit na víru, a hlavním jejich argumentem bylo, že myslící člověk přece musí chápat, že svět nevznikl z ničeho nic, ale že to všechno musel někdo stvořit. Usoudila jsem tehdy, že bude lepší v takové debatě nepokračovat a ony mé mlčení přijaly se shovívavostí univerzitního profesora, který vyhrál nad uklizečkou v diskuzi na téma, jaký je rozdíl mezi sémantikou a sémiologií. 

Kousek před Prahou se padre vytasil s požadavkem, abychom zastavili na nějakém odpočívadle. Předpokládala jsem, že  potřebují toaletu, ale k mému zděšení začali ze zavazadlového prostoru autobusu vynášet občerstvení - demižon vína, spoustu parmezánu, obrovskou šunku, sladkosti a ovoce, zatímco řidič vařil espresso  a uklidňoval mě, že si budu muset zvyknout - jak na to hromadné modlení za jízdy, tak na časté přestávky spojené s konzumací vlastních zásob. Duše i tělo si žádají své, dodal a s úsměvem na mě mrkl a nalil mi do kafe trochu pálenky. Při pohledu na jejich zásoby se mi vybavilo, jak se někdy v cizině posmívají českým turistům kvůli jejich řízkům paštikám a konzervám. Musela jsem uznat že pravý parmezán, Chianti a parmská šunka se s tím srovnávat nedají.

“Vždyť jsme měli vydatný oběd a sotva dorazíme do hotelu máte tam i večeři,“ snažila jsem se zastavit ty kulinářské orgie při pomyšlení na to, že kvůli tomu do Prahy dojedeme až o půlnoci.

„To je jen taková merenda (svačinka),“ začal mi vysvětlovat padre. „Ten oběd nebyl špatný, ale my jsme zvyklí na jinou stravu. Ta bačoračka…“

„Chcete říct bramboračka,“opravila jsem ho nervózně v neblahé předtuše, že zase začnou s vysvětlováním co je primo a co secondo a že jsou zvyklí na těstoviny.

„No ano, ta bačoračka  nebyla špatná, ani to maso, ikdyž my ho máme radši bez všech těch omáček a štáv,  jen tak na roštu… a ty kulaté věci, jak jste říkala že se to jmenuje?“

„Myslíte knedlíky,“ napověděla jsem.

“Ano ani ty nebyly špatné, ale kdyby nám k tomu radši dali více chleba…“ Snažila jsem se neobracet oči v sloup a snad po sté vyslechla přednášku o  tom,  jaká je italská kuchyně a tvářila se, že to slyším vůbec poprvé v životě.  Mé duševní utrpení zmírnil řidič, který mi, aniž bych ho požádala, dolil do kelímku od kávy, kterou jsem zatím dopila, další kapičku pálenky. Asi jsem nevypadala dobře a on pochopil, že potřebuju povzbudit.