Všichni u jednoho stolu

Určitě jste si všimli jak to vypadá, když někam do restaurace vrazí banda hlučných italských turistů a chtějí sedět všichni společně. Za chvíli vás z nich a toho rámusu co vyprodukují,  bolí hlava.

A teď si představte, že průvodkyně je má poslouchat celý den, často i několik dní po sobě.

Zvyk sedět pohromadě a sdílet si při jídle dojmy možná vypadá docela sympaticky, ale po několika hodinách práce bývám tak unavená, že se radši snažím zdekovat někam do koutečka, nebo se posadit u baru, abych se v klidu  a pokoji najedla. 

Ale ne vždy se mi to podaří.

Jakmile si všimnou že sedím sama, hned ke mně některý italský gentleman přiskočí se slovy, že jíst o samotě je přece “hrozně smutné“, a odvleče mě (nevím proč, ale vždy si při tom vybavím obraz Únos Sabinek) ke stolu plnému živě diskutujících strávníků. Ovšem to co se v italském kontextu považuje za živou diskuzi, je pro běžného Čecha ohlušující vřava.

Potřeba mít průvodkyni u svého stolu je u  turisty diktována celkem pochopitelnými motivy: Jednak ostatním spolucestujícím krajanům ukáže, jak se rychle dokázal sblížit s domorodci, jejichž představitelku pro ně v tu chvíli ztělesňuji, ale i vrozená galantnost, která jim nedovolí nechat mě sedět samotnou, což by z jejich optiky bylo považováno za hroznou neomalenost a projev nevychovanosti.

Také mají jistotu, že budou mít hned po ruce pomoc při objednávání nápojů, protože jejich neznalost cizích jazyků je notoricky známá, a rovněž  se mě tak můžou pořád na něco vyptávat, takže se většinou stejně moc nenajím, jak musím s plnými ústy odpovídat na nejrůznější otázky valící se na mě zprava i zleva.

Pokud u stolu není volné místo, ochotně se sesednou, odněkud vyčarují další židli a přesunou příbory, jen abych si k nim přisedla. Jak by se tak srdečný projev přátelství dal odmítnout?!

Jediná omluva pro únik je výmluva, že musím procházet  mezi stoly a vyptávat se ostatních, zda je vše v pořádku a jak jim chutná.  Patří to k mým povinnostem, a také tím zabráním případným řevnivostem a žárlení. Zní to možná směšně, ale někdy jsou opravdu jak malé děti, a pokud se průvodkyně věnuje jen jednomu stolu, berou si to osobně jako projev nesympatií, respektive sympatií projevovaných jen určité skupince a cítí se tím frustrováni. Čím frustrovanější klient, tím víc sekýruje, takže věnovat pozornost všem je z taktického hlediska nezbytné. K tomuto poznání mě přivedly nejen zkušenosti ale i přirozený pud sebezáchovy. Také tím alespoň prokážu svou profesionalitu a nezaujatost, nemluvě o elementární lidské slušnosti.

Ale že se moc nenajím, to snad nemusím zdůrazňovat