Vrchní prchni

Při své práci průvodkyně zahraničních turistů po krásách naší vlasti se samozřejmě nevyhnu ani chození po hospodách a restauračních zařízení. Mám to vlastně v popisu práce.

Ne vždycky však po příchodu do hospody můžu jen relaxovat, ale musím předkládat. Zejména když mám Italy, protože ti jsou na učení jiných jazyků, třeba angličtiny, dost líní. Naštěstí existují podniky, kde se najde italsky mluvící personál, což je pro průvodce pohoda, ale naopak trauma pro číšníka. Italové totiž při výběru jídla rádi dlouze diskutují, a to nejen o způsobu přípravy pokrmů, ale i kvalitě a původu surovin, takže často trápí obsluhující personál nejrůznějšími dotazy, třeba zda mají v kuchyni troubu plynovou, elektrickou  či snad dokonce klasickou pec na dřevo? To v italských podnicích není nic neobvyklého a tak zmatení turisté nechápou, proč se právě tomuto jejich dotazu naši číšníci často usmívají a považují to za žert.

Často také vyžadují, zda by ten hovězí plátek místo na pánvi nemohl kuchař udělat na roštu,  zajímá je, zda  jsou suroviny tuzemské či dovezené, a pokud jsou dovezené tak odkud, jestli pochází z velkovýroby či od domácího pěstitele.

 Měla jsem i takové klienty, kteří hodinu polemizovali o tom, zda nabízená drůbež pochází z ekologického chovu a zda byla krmena jenom přírodní stravou, protože pokud zobala geneticky upravenou kukuřici, byla by pro ně byla  konzumace takového masa zcela vyloučená a my bychom museli změnit podnik. Snažila jsem se pomocí gestikulace číšníka usměrnit, aby zalhal, jinak  přijde o zákazníky a tudíž o kšeft. Naštěstí mé zoufalé grimasy pochopil a lhaní mu očividně nečinilo potíže, takže to dobře dopadlo.

Při podobných diskuzích při objednávání většina číšníků odpadne: buď s výmluvou, že musí obsloužit jiné klienty, odběhnou do kuchyně, aby se opláchli studenou vodou a probrali, anebo, ti „voraženější“, kterých je v Praze víc než dost, diskutující zákazníky okřiknout, ať laskavě nesekýrujou a konečně si vyberou.

Klienti vyznávající zdravou stravu považují při výběru jídla za klíčová slova adjektiva jako eko, bio, natural. Někdy mám podezření, že by byli schopni zkonzumovat jakoukoliv schifezzu, jen kdyby byla označena bio, přírodní či z vlastní produkce...

U jednotlivých chodů pak často chtějí jinou přílohu, než jak je uvedeno na jídelním lístku, zpravidla zcela nevhodnou, takže ke svíčkové na smetaně si objednají hranolky, a ke knedlu-vepřu-zélu vyžadují bramborové puré, popřípadě přílohu odmítnou zcela a vyžadují hromady chleba.