Volby za námi - volby před námi

Titul tohoto blogu možná tak trochu připomíná hlášku: mlha  přede mnou, mlha za mnou. A jako bloudění v mlze je i ta naše politika a nejeden volič má pocit, že se vše pořád opakuje.

A jako z mlhy vystupují postavy a jména, na které jsme skoro už zapomněli. A na to možná někteří spoléhají. Současné dění mi připomíná jeden textík, který jsem napsala už dávno, ale když jsem si ho znovu přečetla, až jsem se podivila, jak se na dnešek hodí Je o mojí babičce ikdyž o babičku zas tak moc nejde. Moje babička má podivnou téměř masochistickou úchylku: vášnivě ráda sleduje televizní politické debaty. Ale protože při nich často usne, trvá na tom, abych jí je nahrávala na video a ona si je pak mohla pustit, až se probudí.Projevy politiků jsou někdy tak nesrozumitelné a zmatené, že teprve několikerým opakovaným    přehráním je normální člověk může opravdu pochopit, takže jí v její nevinné zábavě vůbec nebráním.

Máme proto doma už pěknou řádků kazet s politickými debatami a někdy je zajímavé si je pustit a sledovat co se na naší politické scéně odehrávalo kdysi dávno. Člověk si pak s úžasem uvědomí, že je to vlastně pořád dokola - stále stejné korupční skandály, stále stejné sliby že se s tím už od zítřka konečně něco musí udělat. Někdy to připomíná ty nekonečné americké seriály, kdy při dvěstěpadesátem dílu už dávno nevíte, jak to celé vlastně začalo. A když se na scéně objeví Pamela, kterou už v pátém díle její manžel zastřelil, protože mu vyluxovala bankovní konto, ani vás nenapadne protestovat, že mrtvola přece nemůže po tak dlouhé době tak dobře vypadat, natož aby se zase vrátila na scénu.Tak nějak je to i s tou naší politickou scénou, tváře a jména se střídají, podstata je stejná. Někdy se ale i ty tváře opakují, po určité době, kdy už všechno zavál čas. To pak člověk žasne, že někdo, kdo si nakradl milióny, se po pár letech zase klidně bez bázně a hany objeví před zraky národa.V šíleném tempu dnešní doby to ani nestačíme všechno sledovat a hlavně rychle zapomínáme. Ale když si to přehrajete zpětně tak je to fakt síla.

Například hned po Sametovce nás varovali, že budování demokracie nás bude něco stát a než splatíme dluhy po té předchozí neschopné vládě pracujícího lidu, budeme si muset utáhnout opasky. A vida, státní dluh je tu stále, naopak, utěšeně narůstá. A přitom pracující, tedy dnes už svobodný lid, pořád pracuje až do úplného zblbnutí a utahuje si opasky, až mu lezou oči z důlků.

Pak přišel vstup do EU a opět tu bylo utahování opasků, stejně při jako vstupu do NATO atd…. Utahování opasků je zkrátka takový oblíbený politický evergreen, jako třeba na vánoce pohádka o Mrazíkovi. (Ostatně zmrazení platů ústavních činitelů je další pohádka, kterou nás politici krmí, protože jejich platy rostou, zatímco platy obyčejných lidí odtávají jako rampouch na jaře).

Pak to zachránila ta ekonomická krize, každý přece musí uznat, že když si opasky utahuje celý svět…jenže my si je utahovali tak dlouho, že už to skoro dál ani nepůjde. Snad abychom se na těch opascích rovnou oběsili.  Ale ten věčný koloběh, stálé návraty a opakování na politické scéně pro mě představují obrovskou výhodu. Když někdy zapomenu nějaký ten proslov politiků nahrát, klidně babičce pustím starší kazetu a ona si toho nevšimne.

„Tak konečně to mají ti lumpové tuneláři spočítaný, pan prezident právě říkal, že od zítřka s nimi zatočí,“ oznamuje mi babička celá šťastná a vůbec netuší, že se dívá na Novoroční projev, který byl odvysílán někdy před dvaceti lety. Ten letošní jsem totiž nestihla nahrát, protože jsem vyspávala po prohýřené silvestrovské noci, a tak jsem sáhla do našeho zlatého fondu a pustila babičce co mi přišlo pod ruku. Ale to jí nikdy nepřiznám, aby to s ní neseklo.

Babička je ve svém věku už značně nedoslýchavá, takže někdy je docela horor poslouchat její komentáře, kterými při sledování zpráv glosuje to, co se před jejím užaslým zrakem na obrazovce odehrává.Když byl například prezidentem USA zvolen Obama, ona se přeslechla a myslela, že je to Usama, a hrozně se chudinka divila, proč si Američané postavili do čela země toho strašného teroristu. Ale možná ji jen zblbla ta zkratka USA. Když toho lumpa konečně chytili (teda mám na mysli Usamu) a hodili jeho mrtvolu do moře, opět se babička rozhořčovala, co jsou ti Američané za divný národ, když klidně nechají hlavu státu sežrat žralokům!

„Jen aby tydlety móresy nedorazily i k nám,“ znepokojila se babička. „Tady se dycky opičíme po tý Américe.“ Uklidnila jsem jí tím, že u nás moře nemáme, takže se tady nic takového stát nemůže. U nás se mají prezidenti dobře, ikdyž třeba v rámci amnestie pustí z vězení spoustu grázlů a zaslouží se tak na nárůstu kriminality.

Přeji babičce dlouhá léta a pevné nervy, jen se obávám, že toho vytouženého happy endu se asi ještě hned tak nedočká.