Vánoční masakr

Blíží se vánoce ale ne pro každého jsou to svátky klidu a pohody- pro mnohé je to traumatické období a pro některé tvory dokonce naprostá tragedie

KAPŘÍ  REQUIEM

„Prosila bych zabít, vykuchat, uříznout hlavu…a kdybyste byl tak hodnej, vydloubněte mi i ty voči.“

Tak nějak by mohl znít rozhovor mezi lékařem a jeho smrtelně nemocnou pacientkou rozhodnutou ukončit své trápení poněkud neobvyklým způsobem eutanazie. Popřípadě rozhovor mezi kanibalem a jeho obětí – kdo sleduje noviny, si jistě vzpomene na maniaka, který byl před časem zatčen, protože na internetu nabízel sebevrahům pomoc s tím, že je podle přesně jejich vlastního přání naporcuje a sní.

Pokud výše citovaná slova zaslechnete u sádek s kapry, dojde vám, že jsou tu zase už vánoce, svátky klidu a pohody. I když mně osobně pohled na ty kapří masakry moc klidu a pohody nedodá.

Já vím, jsou to jen blbý ryby a jíst se musí, konec konců tradiční zvyky jsou tradiční zvyky, ať jsou jakkoliv krutý. Ale když vidím, jak se zmrzlé ruce prodejců povzbuzených lahví rumu občas třesou tak, že se hned napoprvé netrefí a musí některé obzvláště živé ryby doslova utloukat, tak je mi všelijak.

To utloukání je ostatně ta lepší varianta.

Někteří prodavači jsou ke konci směny už tak unavení, že kapry řežou rovnou zaživa.  A malé děti do toho nadšeně piští:“Hele tatínku lybiška  mi mává očáškem.“

Když vidíte, jak se v kádích ti polomrtví tvorové jen netečně povalují, dojde vám, že po tom, co za poslední týdny vytrpěli, jsou už stejně v posledním tažení a jakákoliv smrt je pro ně už jen milosrdnou tečkou. A to že se v poslední chvíli ještě marně pokusí zabojovat o život, bereme jako dobré znamení, že budeme mít maso čerstvé, a ne nějakou chcíplou mršinu.

Mé tušení, že jsou ryby v sádkách na pokraji smrti, ostatně včera potvrdil i nějaký odborník v televizi: „Kapr je tak vyčerpaný hladem a strádáním, že stejně pojde,“ varoval příliš citlivé jedince, kteří s pocitem dobře vykonaného ušlechtilého skutku občas pouští koupeného kapříka zpět do vody doufajíce, že mu tak darují svobodu.

Já sama si vánoce bez smaženého kapra neumím představit a tak jsem daleka toho, abych někoho chtěla od této štědrovečerní pochoutky odrazovat nebo mu ji znechutit. Jen mě napadá, jestli by nešlo zajistit, aby to málo z krátkého kapřího života, které mu lidi dovolí prožít, měl ten chudák trochu komfortu. Je nutné ho nechat hladovět, mačkat se mezi těly svých soukmenovců nacpaných tak hustě v kádích že sotva lapají po dechu? Ale to by asi nešlo, pak by ten kapr stál víc, protože náklady na zajištění snesitelných podmínek by se musely započíst zákazníkovi. A jak jsem o prachy, tak jde veškerá útlocitnost stranou.

A pak, proč krmit někoho kdo za pár dní sám poslouží jako krmivo?

Milovník tajemna, konspiračních teorií a hermetických textů by výše uvedený rozhovor mezi prodejcem kaprů a zákaznicí mohl považovat za jakousi skrytou šifru a hledat v ní metaforickou symboliku:

Slova „uříznou hlavu“ se dají interpretovat jako narážka nato, že tvor bez hlavy nemusí myslet, což je pohodlnější. Dloubání očí je zcela logické - co oči nevidí, to srdce nebolí. Vykuchání vnitřností zase by mohlo ukazovat na  zbaběleckou potřebu nic necítit - bez srdce není empatie a tudíž máte jistotu, že vás nějaký hloupý ryby přece nedojmou. Bez žaludku se vám zase nic nebude příčit, takže ty masakry klidně ustojíte. Nadarmo se neříká „mít na to žaludek“ ve smyslu, že člověka hned tak něco nerozhází. Že přitom zařve i nějaké to básnické střevo netřeba zdůrazňovat. Citliví básníci by stání ve frontě na kapry určitě nepřežili.  Zkrátka vše souvisí se vším a krásně nám to do sebe zapadá. Tajný kód vánočního poselství, ukrytý ve větě citované v úvodu, se nám podařilo rozluštit.

Až budete za zvuků Rybovy vánoční mše pojídat rybu, nezapomeňte před tím, kromě poděkování Pánovi, který na těch štědrých darech na štědrovečerní tabuli zase až tak velkou zásluhu nemá, v duchu poděkovat té rybě, která položila svůj život proto, abyste si na ní mohli pochutnat.

A já, jelikož si jako druhý nášup dávám vepřový řízek, v duchu poděkuju i růžovému vesele rochtajícímu prasátku, pustím si k tomu své oblíbené Mozartovo requiem (na počest toho čuníka), a kdyby náhodou v televizi právě dávali pohádku O třech prasátkách tak radši přepnu na jiný program, abych si nekazila chuť.

Pokud tam nebudou zrovna nějaké porno-prasečinky nebo reklama na plenky či vložky s křidélky, nikdo nebude vyprávět o svých problémech prostatou, únikem moči, popřípadě si tam nebudou se znechuceným výrazem navzájem očichávat podpaží, aby mě ujistili, že bez deodorantu XXX se prostě neobejdu, tak mám šanci, že tu štědrovečerní večeři přece jenom v klidu přečkám. A protože se celý den vždy poctivě postím, určitě uvidím i prasátko zlaté. 

Kdo se klaní zlatému teleti mamonu si  pravděpodobně dá i řízeček telecí, popřípadě krevety, lososa a jiné pochoutky aby se ujistil, že je IN a že na to má, ale já se klidně spokojím s tím naším starým dobrým českým kaprem a čuníkem. Když už museli být na počest narození pacholátka zaříznuti, abych měla dobrý pocit, že neumřeli zbytečně.