Pokaždé když vidím páva se složeným ocasem, jak ho smutně a schlíple vláčí za sebou, vybaví se tento titul jedné z kapitol Zapletalových Půlnočních pěšců. Když páv nevystaví ocas na odiv, vypadá vlastně jako velká barevná slepice.
Zdeněk Zapletal ovšem ve zmíněné kapitole nepsal o pávech, nýbrž o pobytu na nemocničním pokoji, kde leželi pacienti po urologické operaci.
Také když se dívám z balkónu, vybaví se mi výše zmíněný titul. Máme totiž před domem pár keříků a pěknou borovici, u které se muži občas zastaví. V ulici kde bydlím je několik hospůdek, barů a dokonce minipivovar, takže je tam v tomto ohledu celkem čilý cvrkot, a někteří pánové, hlavně starší prostatici, to prostě až domů nedonesou. A tak očůrávají okolní keříky a stromky, jako smečka potulných psů. Jen nohu přitom nezvedají.
Je legrační, jak se podívají doleva, doprava, než si rozepnou poklopec, ale podívat se nad sebe, to zatím nenapadlo žádného. Netuší že nahoře na balkóně si někdo vychutnává kávičku a cigárko a přitom občas shlédne věci, které by ani shlédnout nechtěl. Opravdu mi nemusíte dámy závidět, žádná přehlídka krásy ani hitparáda to teda fakt není.
Údolí schlíplých ptáků se mi vybaví také když otvírám zprávy od někoho neznámého. Někteří muži dnes mají ve zvyku, místo kytice, poslat ženám s nimiž chtějí komunikovat a seznámit se, rovnou fotku svého přirození
Někde jsem četla aforismus, že mezi kytkou a penisem zas takový rozdíl není, obojí rychle zvadne. Mnozí neposílají fotku in natura, tedy přirození v přirozeném stavu, ale rovnou v akci. To se mi zas vybavuje název pořadu o vaření Kluci v akci.
Je to možná divný zvyk, to posílání fotek vlastního přirození, ale doba se mění, život je hektický a člověk nemá na nějaké dlouhé seznamování čas. Je to vlastně docela praktické, protože každá rovnou vidí, co ji eventuálně čeká, a jestli má vůbec cenu dotyčnému odpovídat.
Jediný zádrhel je v tom, že u těch videí nebo fotek nebývá celé tělo, natož obličej. Tak jak mám sakra poznat, že se dotyčný jen nechlubí cizím peřím?
Teda cizím tím....no víte co myslím.
Foto-archiv autorky
