Těkavá mysl vlašská

Při své práci průvodkyně poznávám nejrůznější národnosti, ale protože mým hlavním pracovním jazykem je italština, patří právě Italové mezi mé nejčastější klienty,  

Když jsem měla první italskou studentskou skupinu překvapilo mě, s jakou nonšalancí se ke svým kantorům chovají. Žádné pane profesore, nebo „soužko učitelko“, jak zažila ještě moje generace, prosté oslovení prof, které vypustí z úst tak ledabyle a s takovou intonací, že to zní spíš jako „hej ty tam, pocem.“

Tykání s pedagogy je pro ně samozřejmostí, méně pak zvyk vyndat žvýkačku nebo cigaretu z úst, popřípadě sundat nohy z opěradel sedačky, když s učitelem o něčem diskutují. A těch diskuzí vedou víc než hodně. Diskutovat o něčem, o čemkoliv, je po fotbale a pojídání špaget nejoblíbenější činností všech Italů, bez rozdílu věku, vzdělání či společenské vrstvy.

Jednou jsem vezla italské studenty na Karlštejn. Většina dětí vyspávala po diskotéce takže jsem usoudila, že nemá smysl jim něco vykládat.

„Mohla bys jim zatím říct nějaké podrobnosti ze života Karla IV,“ ozval se za mými zády jeden z profesorů. „Třeba o jeho korespondenci s Petrarkou,“dodal snad aby předvedl jak dobře je o česko-italských vztazích informován.

„Ale vždyť všichni spí,“ ohradila jsem se. „Povím jim to při prohlídce hradu, spoustu jsem toho stejně už řekla při okruhu. Že neposlouchají když vykládám, to neznamená, že budu všechno pořád opakovat.“

S trochou škodolibosti mě napadlo, že bych mohla vyprávět, jak se Karel IV.  při jedné ze svých cest do Říma stavil v Pise, ale v domě, kde přenocoval, vypukl požár. Císař se s císařovnou jen taktak zachránil  a pojal podezření, že se nejednalo o náhodu a tamní obyvatele proto začal považovat za záludné a nevypočitatelné. Dodnes si vybavuji větu z jakési knihy dějepisu: Poznav Karel těkavou a vrtkavou mysl vlašskou, opustil zrádné město a spěchal do milované vlasti.

Jakoby chtěl potvrdit císařův dojem o zrádnosti a záludnosti Italů, profesor právě pološeptem sděloval kolegovi, že průvodkyně se asi špatně vyspala a je dneska obzvláště protivná, nemluví, natož aby se usmála.

„Ti Češi jsou studení čumáci,“ uzavřel seznam svých dojmů a zahleděl se z okna autobusu do malebné berounské krajiny. Takovéhle poznámky považuji opravdu za velice záludné. Když vám něco řeknou do očí, můžete se bránit, ale když to jen tak trousí za vašimi zády, těžko nějak reagovat. To je snad  lepší předstírat že člověk nic neslyší. Přesně tak jsem to v tu chvíli udělala a profesorovu poznámku jsem ignorovala.

A to jsem v tu chvíli netušila, že bude ještě húř...