Svátek svatého Valentýna

Každý důvod k oslavě dobrý, říkám škarohlídům, kteří remcají, že nic slavit nebudou. A také slova jednoho filozofa: život bez oslav je jako dlouhá cesta bez hospod

Když jsem byla mladá a prožívala první lásky, tak se u nás tento svátek zamilovaných  ještě nevyskytoval. Měli jsme sice jakousi českou obdobu a všichni jsme se chodili na prvního máje líbat na Petřín pod Máchovu sochu, ale když vidím dnes ve výkladních skříních tu spoustu srdíček a dárečků, které se zamilovaní na svatého Valentýna dávají, tak mám pocit, že má generace o něco přišla. Mnohé mé přítelkyně, které žijí jako já „single“ sice reptají, že Valentýn je jen importovaný zmetek a že nic slavit nebudou, ale já si to přesto užívám. 

Tak i letos jsem 14.února s radostí nahlížela do květinářství a obdivovala tu rozmanitost a krásu kytic, a v potravinách zase ty hromady cukrovinek a čokoládových srdcí. Ale ne že bych někomu něco záviděla, sama jsem od rána nestačila odpovídat na SMS s přáním od svých „bývalých“ a připravovala se na večerní oslavu, kterou jsem plánovala doma v klidu jen ve společnosti Johnyho Walkera, který mi byl na rozdíl od výše uvedených exmilenců věrný po celý život, nikdy nezklamal a vždy spolehlivě rozehřál. No řekněte, kde najít chlapa, který je vždy po ruce a vždy připraven, jehož přitažlivost neslábne ani po letech a nikdy to s ním není nudné a monotónní?

Takže oslava ve složení já, Valentýn a Johny, hotová „švédská trojka“.Kdyby to slyšel někdo nezasvěcený mohl by mě nakonec ještě podezírat z mnohomužství! A kdyby jen to ! Vzhledem k mému věku je docela pravděpodobné, že se k nám časem přidají ještě pánové Alzheimer a Parkinson, takže budeme slavit v pěti. Nevím jak tolik chlapů najednou zvládnu nikdy jsem na „grupáč“ nebyla, ale ono se to nějak vyvrbí.  Kvůli Parkinsonovi se mi budou nejspíš už tak třást ruce, že si nebudu ani schopná nalít Walkera do skleničky, maximálně ho tak rozbryndám po stole, takže chudák věrný Johny bude odstraněn ze hry. Protože abych pila z láhve to ne, to je vyloučeno, to dámy nedělají. 

Ale také je možné, že si vzhledem k zmíněnému třesu rukou tu láhev ani neotevřu, takže tam budeme sedět nasucho, maximálně si tak zahrajeme „flašku“. Pokud si ale díky Alzheimerovi vůbec vzpomenu, kam jsem ji předtím schovala. Jen aby se mezitím slavení Valentýna zase nezrušilo, nebo nevyšlo z módy, co já vím. Anebo, aby mi Alzheimer  dovolil si na nějaký svátek zamilovaných vůbec vzpomenout.

Zdá se vám to poněkud morbidní? Možná jsem rozumem pesimista, ale srdcem zůstávám optimista, takže navzdory všemu věřím, že to nejkrásnější mám ještě před sebou a už se těším, jak to na příští svátek zamilovaných zase pořádně rozjedu.