Svatá na mostě

Určitě znáte sochy na Karlově mostě a přibližně znáte i jejich osud. Ale někdy se může stát, že vám odhalí víc, než byste chtěli. Třeba v nějakém strašidelném snu s psychoanalytickým podtextem-.

Při procházce po Karlově mostě jsem si jednou všimla, že svatá Luitgarda vypadá tak trochu jako moje máma. Jen místo dramatické pózy a paží vzpínajících se epicky k Ježíši na kříži, měla docela přízemní postoj :V jedné ruce držela talíř s jídlem, jakoby chtěla ukřižovaného Spasitele nakrmit, a druhou rukou ho podepírala, aby mu ulevila od jeho utrpení. Najednou jsem si všimla, že místo Krista tam visel táta s bráchou, a oba se tvářili jako mučedníci.

„Mami co tu provádíš?“ žasla jsem, „copak nevíš, že Luitgarda před sochou Krista jen meditovala? Svět zajímají jen velká teatrální gesta, takové obyčejné věci jako nudné domácí práce nikdo oslavovat nebude. Mazaný mrchy jsou na tom vždycky líp než hodný domácí puťky. Tak proč toho nenecháš?“

„Co to povídáš?“odsekla máma a zamračila se. „To je přece povinnost ženy, pomáhat ostatním a obětovat se pro blaho rodiny.“Bylo vidět, že se opravdu zlobí, že  si dovoluji pochybovat o tom, co je pro ni svaté. Přesto jsem to nevzdávala a snažila se ji přesvědčit:

„Mami nech je být, ať si tam visí, nikdo je nenutil, aby na ten kříž lezli. Táta tě stejně jednou opustí a odejde za jinou a mladší, a brácha tě utrápí k smrti těma věčnýma dluhama a flámováním. Já tě přece taky potřebuju.“ Ale ona mě neposlouchala. Starostlivě k nim vztahovala hubený upracovaný ruce a očividně ji nezajímalo nic jiného, než jak je nakrmit a co nejvíce jim usnadnit život.

Vzdychla jsem a šla dál. Zaujala mě naproti Nepomuckému stojící socha svaté Ludmily. I ona vypadala jako máma. Trpělivě se usmívala a byla nakloněná na stranu, jakoby ji tížil šál, který měla omotaný kolem krku, a kterým ji, podle pověstí, nechala uškrtit snacha Drahomíra. Na jednom konci šálu se houpal táta a na druhém brácha, a váhou svých těl kolem matčina krku pomalu uzavírali smrtící kličku.

„Já ti říkala, že tě nakonec oba zničí,“ křičela jsem na ni se slzama v očích.

„To je ženský osud, holčičko, na to si budeš muset zvyknout,“ odpověděla matka a začala chroptět.

Její tvář se najednou změnila v moji, jako by tam někdo projektorem promítl mou fotku, a na hrdle jsem ucítila silné sevření, až jsem začala lapat po dechu. Na koncích šály se houpal můj bývalý manžel a můj syn, podobně jako předtím táta s bráchou, a utahovali kolem mého krku smrtící smyčku, která mě dusila.Co je to za trapně didaktickou alegorii toho, že jsem udělala stejné chyby jako máma? Kdo mi tu tak průhledně naznačuje, že můj život je věrnou kopií toho jejího, přestože jsem ji kritizovala a tak moc se tomu  bránila?

Prudce jsem se odvrátila, abych ten bezútěšný výjev neviděla, ale najednou mě dav lidí korzujících po mostě popadl a hodil  do řeky. Asi si mě spletli s Nepomuckým. Anebo jako trest, že remcám proti zaběhaným pořádkům? Nevím, ale byla jsem moc ráda když jsem se probudila a zjistila, že místo pohupování se ve vlnách Vltavy jsem jen zamotaná do peřin.