Sadistická průvodkyně

Někdy se člověk stane sadistou, aniž by o to nějak usiloval a je v tom úplně nevinně. Zejména když máte na starosti padesát rozjívených italských puberťáků.

Někdy to děti večer na diskotéce přeženou s pitím nebo drogami a učitelé pak ráno případné nevolnosti svých svěřenců zamlouvají tím, že asi snědli něco špatného, nachladili se, a nebo jsou vyčerpáni z příliš náročného programu. To že na dodržení programu nejvíce trvají právě oni sami je v tu chvíli nepodstatný detail a často mi vyčítají, že jsem děti zničila právě já. Podobně mi kladou za vinu i to, že se po Praze musí chodit pěšky, že je špatné počasí, že je u nás vše tak předražené, popřípadě že jim nechutná jídlo nebo nesehnali kýčovité tričko s nápisem Praha právě v té barvě, po jaké se pídili.

Občas na mě děti koukají tak nevraživě, jako bych byla sadistka a mučila je výkladem jen tak sobě pro radost, takže mi dá hodně práce jim vysvětlit, že to nedělám proto, abych ventilovala nějaké latentní sadistické sklony, ale protože je to moje práce a nějak si na živobytí vydělávat prostě musím

Jednou jsem ve Zlaté uličce dala školákům pauzu s tím, že pak jsme měli už jen sejít dolů po schodech na parkoviště, kde měl program skončit.

Ono to vlastně není parkoviště, jen místo, kde smí autobus zastavit na pár minut, nezbytných k tomu, aby vyložil či naložil turisty. Pokud tam stojí déle, hrozí mu, že ho začnou vyhánět strážníci nebo mu rovnou napaří pokutu.  V každém případě jsem věděla, že tam musíme být přesně v pět, jak jsme se s řidičem domluvili, jinak na mě bude naštvaný a bude nadávat. To v lepším případě, v horším pak ho policisté pošlou udělat kolečko, aby neblokoval místo ke stání pro ostatní autobusy. Jenže v pražském provozu v odpolední špičce udělat kolečko znamená, že další půl hodiny bude řidič postávat v koloně kdoví kde a turisté mi budou vyčítat, kde že je ten autobus, že jsou unavení a potřebují co nejdříve do hotelu. Takže ať se situace vyvine jakkoliv, vždycky za všechno může zahradník – teda v tomhle případě vlastně průvodkyně.

„Kdepak máte profesory?“ zeptala jsem se promrzlých výrostků houfujících  se kolem mě jako kuřata kolem kvočny.

„Nakupují,“ oznámili otráveně.

„A v kterým krámku jste je viděli naposledy? Nemůžete pro ně skočit a zavolat je? Už bysme měli vyrazit směrem k autobusu.“

„Cože?“ vytřeštilo na mě několik párů vyděšených očí.“My jsme mysleli že tady končíme…“

„Ano, skončili jsme s výkladem, jen se teď ještě musíme přesunout do hotelu.“

Očividně se jim ulevilo při zjištění, že už je dál nehodlám trápit dalším přísunem nevyžádaných informací, ale představa, že musí ještě kus cesty pěšky, byla pro ně naprostou jobovkou.

“A nemůže sem pro nás přijet autobus?“ začali to na mě zkoušet v domnění že, že mě obměkčí.

„Jak by se sem asi dostal? Není tu žádná cesta, nebo snad nějakou vidíte? Musíme hezky jako všichni ostatní sejít dolů po schodišti.“

„Jenže my jsme už strašně unavení. Vždyť jsme šlapali celý den, doma nenachodíme ani za celý měsíc tolik, kolik jste nás tady dneska donutila ujít vy.“

„Já že vás nutila? Já znám Prahu jako svý boty, takže kvůli mně se tenhle pochod smrti nedělal. Věřte mi, že bych radši seděla někde v teple a dala si kafe. Ale co by tomu řekli vaši profesoři?“

Poprvé se na mě podívali jako na lidskou bytost, která může být promrzlá a unavená jako oni, a ne jako na nenávistihodný zdroj jejich utrpení. Asi teprve teď jim došlo, že nejsem autorem toho rafinovaného celodenního mučení, ale stejně jako oni pouhou obětí.

„No tak tady profesory necháme a uděláme si program po svém. V Praze jsou určitě zajímavější místa, která byste nám mohla ukázat. Já jsem jednou v televizi viděl dokumentární film o nočním životě v metropolích východní Evropy, a  ukazovali tam jeden vyhlášený pražský klub pro pány kde…“ začal nadšeně vykládat vysoký hubený kluk s uhrovitou pletí, a protože jsem tušila, jakým směrem se jeho povídání bude ubírat, snažila jsem se ho zarazit:

„No dobře, to  nám můžeš povědět potom, teď musíme sehnat ostatní a vyrazit k tomu autobusu.  A jen tak pro upřesnění, my nejsme východní Evropa ale střední, jasný? Česko leží přímo v srdci Evropy!“

„Je to k tomu autobusu daleko?“ zeptal se čahoun s obavami v hlase, jako by se ptal lékaře jak závažná je choroba, která mu byla právě diagnostikována.

„Pět minut chůze,“odpověděla jsem.Viditelně se mu ulevilo.„Ale mé chůze,“ upřesnila jsem a zkazila mu tak radost. „Já bych to zvládla za pět minut, ale vy…“udělala jsem dramatickou pomlku, abych si to vychutnala.“Podle toho jak se couráte, nejmíň půlhodinka.“Zatvářil se, jako bych mu oznámila, že jeho nemoc je smrtelná a že mu zbývá sotva pár dní života.

„Madonna!“ začali vykřikovat otráveně ti, kteří to zaslechli, a slabší jedinci omdlívali. Jen pár těch, kteří vypadali jako zombie, nijak nereagovalo, opírali se porůznu o zdi nebo o sebe navzájem a bylo vidět, že mají co dělat, aby se nepozvraceli, neusnuli nebo se vůbec udrželi na nohou. Kdo ví, kolik toho včera vypili a co všechno vykouřili.

„Paní průvodkyně, řekněte jim laskavě, že se tady nemůžou takhle povalovat a povykovat,“ napomenul mě starší pán, který ve Zlaté uličce dohlížel na pořádek a kontroloval lístky. Najednou jsem toho měla dost. Je mi zima, utahaná jsem a ještě si na mě každý otevře pusu.