S turisty není vždy jen legrace

Někdy dochází i k situacím dosti dramatickým, například jednou se mi stalo, že starší pán v mé skupině dostal na Karlově mostě srdeční záchvat.

 Musela jsem s ním jet do nemocnice, kde si ho chtěli nechat na pozorování, ale on, jak se mu ulevilo, tak byl najednou zase hrozně vitální a bránil se, že si přece nenechá ujít zbytek prohlídky. Doktor mu to mým prostřednictvím rozmlouval a zdůraznil, že to bylo o fous, a že měl vlastně štěstí, že to vůbec přežil. Ale děda podepsal reverz a pak mi ještě klidně sdělil, že něco podobného se mu stalo už v Paříži a Madridu. Připadalo mi k nevíře že člověk po dvou infarktech klidně jede na takovou namáhavou cestu a nedělá si s tím vůbec hlavu.

Další z věcí, při které si uvědomuji že kdybych se rozkrájela tak se všem nezavděčím jsou nákupy.

Pocity naprostého zoufalství mě přepadají pokaždé když vidím, jak se skupina začne rozpadat už během okruhu,   přestože je vždy žádám, aby se snažili napřed vydržet můj výklad, protože čím rychleji si odbudeme program, tím více volného času budou mít na nákupy.

Začne to většinou nenápadným nahlížením do výkladů, pak se začnou zastavovat, ti odvážnější se vplíží do obchodu a pokud je přistihnu vymlouvají se, že jim právě došel film, přestože v ruce drží digitální foťák. A na konec se postupně rozprchnou a rozptýlí jako chmýří pampelišek ve větru, a za mými zády zůstane jen hrstka těch nejvěrnějších skalních cestovatelů.

Turisté přijíždějící do Prahy se většinou pídí po typických českých produktech, jako je křišťál nebo granáty a naivně věří, že jakožto tuzemské zboží, to zde bude levnější. Často si pak stěžují, že v Římě by srovnatelný křišťálový servis pořídili za stejnou, někdy dokonce výhodnější cenu. 

Pro některé turisty je courání po luxusních obchodech nezbytností Nedávno jsem měla dva manželské páry z USA, pro které byl průvodce zřejmě jen doprovod při nákupech. Po chvíli hovoru s nimi jsem zjistila, že dámy anglicky moc neumí, a když jsem vyjádřila svůj podiv vysvětlili mi, že jsou Rusové, kteří se do Států přistěhovali „teprve“ před několika lety. Zatímco pánové, zřejmě úspěšní obchodníci, se anglicky naučit museli co nejrychleji kvůli businessu, jak mi dále vysvětlovali, aniž by upřesnili v jaké branži konkrétně obchodují, jejich manželky se s hlubším studiem angličtiny nijak neobtěžovaly. Proč taky? Do práce chodit nemusely, doma s mužem se dorozumívaly rusky a pak v New Yorku je prý Rusů tolik, že když si vyrazí někam do společnosti, drží se většinou pohromadě se svými. Mezi své zahrnuly i mě, když jsem se neprozřetelně pochlubila se svojí částečnou znalostí ruštiny. To mě objaly s výkřikem „děvočka naša“ , ale jejich náklonnost ochladla hned jak zjistily, že v ruské konverzaci nehodlám pokračovat s omluvou, že si toho ze školních hodin ruštiny už moc nepamatuji. Na mou otázku, proč si objednali průvodce v angličtině a ne v rodném jazyce, odpověděli, že mají  „american citizenship“, což mi nepřidalo jako logické vysvětlení mého dotazu, ale radši jsem dál nenaléhala. Hlavně chtěli, abych jim ukázala nějaké obchody na úrovni, protože z New Yorku byli zvyklí na to nejlepší.