S filmaři na zámku-pokračování

Po opulentním obědě v Litomyšli, po kterém bych si nejradši dala italskou siestu,  jsme se se štábem vydali natáčet na místní zámek postavený ve stylu italské renesance.

 Když jsem při výkladu zmínila, že ho postavil Giovanni Battista a Ulrico Aostalli, přitočil se ke mně Franko a prohodil: „Zdá se, že  spoustu věcí by jste tady bez nás neměli. Vždycky když nám ukazuješ něco krásnýho jedná se o díla italských autorů. To je samý Caratti, Alliprandi, Broggio Santini, Battisti …My Italové sice máme spoustu vad, ale musíš připustit, že co se umění týče, nikdo se nám nevyrovná.“ Tvářil se přitom, jako by měl na stavbě našich památek zásluhu osobní podíl a nebo některý ze zmíněných mistrů byl jeho vlastní prapradědeček. Jeho  samolibost mě popíchla: „To záleží na tom, jak se to bere. To že u nás tvořilo tolik Italů je pouze důkazem, že čeští aristokraté měli dobrý vkus a byli velice bohatí, když si mohli dovolit pozvat stavitele z daleké ciziny. Takže jestli myslíš, že my  máme být vám Italům vděční za stavby, které jste tu vytvořili, vy byste měli být naopak rádi, že zámožní čeští šlechtici dali italským umělcům práci a tím možnost prosadit se. A v neposlední řadě se vůbec uživit. A mnohým se tu zalíbilo tak, že se tu i  zabydlili,  Santini například byl už třetí generace rodiny která se u nás usadila.“

“No jo, ty máš na všechno odpověď,“ řekl a zasmál se. „Jenže to se mi právě líbí, že jseš taková pohotová.“

Pak ztišil hlas: „Ale my Italové nejsme umělci a mistři jen ve stavebnictví nebo architektuře.“

Čekala jsem, že začne vykládat o tom, jak skvělá jsou italská auta, italská móda, anebo jaký pojem je italská opera, ale on jen mnohoznačně pomrkával. A už je to zase tady, ten věčně omílaný mýtus Italian Lover, pomyslela jsem si a snažila jsem se nevyprsknout smíchy. Nejspíš si dal  při obědě víc piva, než na kolik je zvyklý. Doteď se otáčel za každou sukní, která šla kolem, a najednou se zaměřil na mě. Ne že by mi to nějak extra lichotilo, brala jsem to spíš tak, že mu z nedostatku jiných objektů nic jiného nezbylo, a tak, jen aby nevyšel ze cviku, to zkouší i na tlumočnici.

„O mistrovství Italů nikdo nepochybuje,“ odpověděla jsem a stejně jako on jsem ztišila hlas. „Kromě všech těch štukatérů, malířů a stavitelů se tu proslavil také Casanova. Mimochodem, víš že tu umřel a je tu pochován? Asi je tu pro italské milovníky nezdravé klima.“

V tom nás přerušil kastelán: „Prosím vás,  co mi to ten režisér říká? Pořád opakuje Moldava da Zmétana.“

Vysvětlila jsem mu, že pro Moldava je italsky Vltava  a pod Zmétanou se neskrývá nikdo jiný než náš slavný Smetana, protože Italové S na začátku slova před znělou souhláskou automaticky vyslovují jako Z, takže pokud mají říct správně Smetana, musí se hodně, ale hodně soustředit.

Marie výslovnost českých slov, na rozdíl od Leandra brala velice svědomitě a když měla před sochou slavného skladatele říct, že se zde narodil, nechala si ode mne několikrát opakovat. Slova Litomyšl a Smetana zvládla téměř bezchybně, ale Bedřicha radši vypustila. Stejně jako jméno autora pomníku Jana Štursy, kterého by možná mrzelo, že se jeho jméno nedostalo do italského filmového dokumentu. Ale vzhledem k tomu, kolik konsonant jeho příjmení obsahuje a jaké s tím mají Italové problémy, by nakonec jeho jméno vyšlo tak zkomolené, že by nejspíš vůbec nebylo poznat, o koho vlastně jde. Skupina více jak dvou souhlásek je pro italská ústa těžko vyslovitelná, ikdyž se v jejich jazyce také vyskytují, ale rozhodně  ne v takové míře, jako v češtině. Takže slova jako hrad, strach, Vltava  jim připadají legrační,  smrt, vlk, hrb, čtvrtek téměř nevyslovitelná, a když je chci opravdu pobavit, vyzvu je, ať po mně opakují „strč prst skrz krk.“ To je většinou úplně odrovná.