S filmaři do Telče

 Kdybychom jeli do Telče přímo z Prahy, byla by cesta pohodlnější, ale  jet tam z Krumlova je docela horor.

Zatáčky klikatící se malebnou krajinou Italům zpočátku připadaly jako romantické osvěžení  ve srovnání s jednotvárnou jízdou po dálnicích, na které byli zvyklí z jejich domoviny. Když řidič nadával na špatný stav vozovky, jen se shovívavě usmívali a tvrdili, že jim to nevadí a zcela to odpovídá jejich představám  o zaostalé infrastruktuře zemí bývalého východního bloku a nadšeně tvrdili,  že profičet takovou krásnou přírodou po dálnici bez možnosti si ji vychutnat, by bylo skutečným hříchem. Po hodině drncání si už svým předchozím prohlášením nebyli evidentně tak jisti a začali se netrpělivě vyptávat, kdy už tam budeme. V posledním úseku cesty mi doporučili, abych na ministerstvu cestovního ruchu podala návrh, že tak často navštěvovaná města, by měla být spojena schůdnějšími komunikacemi. Nejen proto, že jsou cílem mnoha turistů ale i vzhledem k tomu, že jsou pod ochranou UNESCO.

Když jsme dorazili do cíle,  půvab města je okouzlil natolik, že okamžitě zapomněli na předchozí útrapy dlouhé cesty. Zejména Anna Marie byla jak u vytržení. V komentáři, který začala odříkávat vsedě na lavičce na hlavním náměstí, se přímo rozplývala. Nevím, jestli to tak skutečně měla ve scénáři, a nebo se dala unést svou fantazií a entusiasmem, ale začala vykládat, že to kouzelné městečko kolem ní vypadá jako kulisy pro natáčení pohádky, a že by se vůbec nedivila, kdyby se tam objevil kočár tažený bílým trojspřežím a v něm seděla Popelka jedoucí na ples. Anebo z nějakého okna vykoukla Sněhurka. Obracela jsem oči v sloup a nechápala, proč ji Leandro v těch sentimentálních blábolech trochu nekrotí. Možná byl tak klidný že věděl,  že pak stejně  vystřihnout to, co se jim nebude hodit.

Když jsem jí poslouchala, začalo trochu toho jejího upřímně dětinského nadšení přecházet i na mě a napadlo mě, že prostě neumím věci prožívat tak intenzivně a naplno.  Ale ani tváře lidí pospíchajících okolo s nákupními taškami mi nepřipadaly nijak nadšené. Zvědavě se po nás otáčeli, někteří se i zastavovali, aby se podívali, co se děje.

Anna Marie se dál rozplývala a ani otrávené tváře uspěchaných kolemjdoucích ji z jejího nadšení nedokázaly zarazit. Což teprve kdyby rozuměla poznámkám některých z nich. Jeden zamračený důchodce, když jsem ho požádala, aby nevstupoval do záběru a přešel na protější stranu, protože se právě točí, se začal rozčilovat:“Co je to tu za šaškárnu? Zaberou půl náměstí a člověk aby to musel obcházet. Oni si ti cizáci snad myslí, že když maj prachy, tak si tu můžou dělat co je napadne!“

I takové reakce jsem musela vyslechnout. Většinu lidí však  přítomnost cizího filmového štábu v jejich městě těšila a někteří mi dokonce radili, kam ještě bych měla režiséra nasměrovat a co jim ukázat.