Profesoři na výletě

Zatím snad nejvíce exotickou skupinou, kterou jsem jako průvodkyně doprovázela, byla škola ze Zimbabwe. Třicet ebenově černých adolescentů, kluci i holky, milí a veselí, hovořili plynule anglicky a chovali se skvěle.

Jak už jsem popsala v jednom z předchozích blogů, obzvláštní lahůdkou jsou právě studentské skupiny, kde  místo vedoucího výpravy zaujímá většinou někdo z profesorů, což je tragédie, protože na rozdíl od profesionální accompagnatrice, tedy takzvané technické průvodkyně, netuší nic o základních problémech práce v turismu a místního průvodce dohání k šílenosti nelogickými požadavky, jaké by i velmi nepříčetné accompagnatrici  nikdy nepřišly na rozum.

Navíc profesorů bývá velký počet, často zcela neúměrný k počtu žáků. Jakožto pedagogický dozor nechtějí nikde platit vstupy a mou argumentaci, že gratis může do určitého objektu vstoupit jen jeden na určité množství svěřenců, nechtějí akceptovat.

Kromě toho, že každá třída má svého třídního kantora, který má s sebou často manželku, do doprovodu patří také preside, tedy ředitel školy, samozřejmě i jeho manželka, někdy vezmou i školníka, i ten má s sebou manželku, nezřídka i své děti. A pokud je řidič autobusu v Praze poprvé, i on projeví přání, abych ho zahrnula do neplaceného doprovodu, samozřejmě společně s jeho manželkou, a nebo abych jim alespoň u kasy vyhádala studentskou slevu a oni nemuseli platit plnou cenu.

Někdy to vypadá, že spíš než pro děti jsou ty školní výlety pro dospělé, kteří se tak za výhodnou cenu podívají do světa. Nejednou se totiž stává, že pokud děti hodně protestují, že jsou unavené, prof jim dá volno a já pak musím zbytek okruhu udělat jen s profesorským sborem. A místo aby měli učitelé výčitky svědomí, že jejich žáci přijdou o prohlídku, ještě se radují, že tak bez té únavné loudající se bandy stihneme víc památek.

A ještě k těm černouškům zmíněným v perexu. Přestože, jak jsem předeslala, se chovali skvěle, jejich profesor se mi neustále omlouval, že jsou trošku hluční a rozpustilí.Moc ho potěšilo mé ujištění, že jsem zažila mnohem rozjívenější skupiny.  Kdyby viděl co dokáží italští studenti, tak by  se za ty své  určitě ani trochu neomlouval. Ale možná mi připadali tak vzorní jen proto, že za sebou měli dlouhou cestu po Evrope-Itálie, Polsko Německo..

Takže možná byli prostě jen příliš unavení.