Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý

Do knihovny chodím s předem připraveným seznamem knížek, které si chci přečíst, protože mi je někdo doporučil, nebo jsem na ně slyšela dobrou recenzi, ale vždycky si dopřeju luxus  jen tak projít regály a půjčit si, co mě zaujme.

Asi jako když Popelka v pohádce Tři oříšky pro Popelku požádala taťku, aby ji přivezl jako dárek to, co ho cvrnkne do nosu. A mě tentokrát  cvrnkla do nosu kniha s výše zmíněným titulem, tedy Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý od Gordona Livingstona. Tento lékař absolvoval vojenskou akademii ve West Pointu a lékařskou fakultu Hopkinsonovy university, pak po určitý čas působil jako chirurg ve válce ve Vietnamu, a později zahájil soukromou psychiatrickou praxi, takže člověk, který nashromáždil opravdu hodně zkušeností. Z rozhovorů s pacienty vytěžil mnoho moudrostí, z nichž některé shrnul v této knížce esejí. Také jako rodič zažil velké ztráty, když v rozmezí pouhých třinácti měsíců přišel o dva syny-starší spáchal sebevraždu, a mladšího zabila leukémie. A jestliže se říká, že utrpení zušlechťuje, pokud ho člověk přežije, protože teprve pak začne přemýšlet o opravdu podstatných věcech, tak u tohoto autora to platí naprosto dokonale.

A které z jeho myšlenek mě zaujaly nejvíce? Tak například:

Jsme to co děláme-tedy naše zaměstnání nás definuje a určuje naše zkušenosti.

Dokonalost je nepřítelem dobra-k tomu snad nelze co dodat.

Štěstí je nejkrajnější riziko.

Nejbezpečnější věznice si budujeme sami  v sobě.

Nic není tak nesmyslné a zbytečné, jako dělat stále stejné věci a očekávat jiné výsledky-to mi tak trochu připomnělo některé zdejší diskuze, kdy se stále dokolečka snaží jeden druhému něco vyvrátit a o něčem přesvědčit.

Naše největší síla je zároveň naší největší slabostí.

Smích je projevem odvahy a dokáže léčit-to bych opět ráda připomněla některým zdejším diskutujícím, kteří berou vše smrtelně vážně a nedokáží se povznést nad pře o podstatě blogů, a pak je přenášejí i do osobní roviny.

Duševní zdraví vyžaduje možnost svobodné volby.

Odpuštění je forma uvolnění ale není to totéž. 

Je těžké logickou cestou oponovat nelogické myšlence-tohle mě opět zaujalo zejména ve vztahu k diskuzím pod blogy-někteří diskutují používají tak hloupé argumenty, že nemá smysl reagovat, protože se vyvrátit prostě nedají. Něco ve smyslu pařez zůstane pařezem.

Ale nejpůsobivější, a pro mě určitě nejzajímavější,  byly pasáže, kde autor popisuje svou osobní zkušenost z války, protože v diskuzích často řešíme, zda zásahy NATO a všeobecně zasahování  USA v nejrůznějších částech světa jsou opodstatněné. Všichni ale více méně teoretizujeme, protože nikdo z nás o tom nemůže vědět tolik jako člověk, který to zažil na vlastní kůži.

S nebývalou upřímností autor připouští, že do války šel z mnoha důvodů: Chtěl si dokázat, že je statečný, trpěl v té době depresemi a tak v tom možná byla i kapka touhy po smrti, jak výslovně uvádí, a také věděl, že zkušenost z války  mu pomůže při budování kariéry vojenského lékaře.

Zpočátku válku podporoval, protože byl přesvědčen, že komunisty je nutno zastavit, ale čím víc z té války viděl, tím méně byl pyšný na to, že se jí účastní Doslova říká: "Prováděli jsme tam věci, které tu zemi a její obyvatele naprosto ničily, takže  by bylo absurdní předstírat, že to děláme pro jejich dobro.

A také jsme se k nim chovali s pramalou úctou-pro nás to byli rákosníci, šikmoočkové či žluťáci." str. 51 Jak hodně to připomíná rétoriku některých zdejších blogerů, pro které jsou imigranti jen "plaváčci, vyžírkové, černí bubáci, mohamedáni, nemakačenkové" a padá zde často spousta mnohem horších termínů, které nehodlám ani reprodukovat. Jeho popis války ale ukazuje i druhou stranu mince-zbytečné oběti z řad amerických vojáků, a hlavně neúsnosně vysoké finanční náklady, které jsou ve válce vyplýtvány, ač by mohly posloužit potřebnějším věcem. Tak například popisuje metodu nazvanou "čichač lidí". Byl to přístroj který zaznamenával vysokou koncentraci amoniaku z moči, zavěšený na helikoptéře, která přelétávala nad džunglí. Kde bylo naměřeno vyšší množství, tam byla zamířena palba. Nikdo už nekontroloval, zda se tam skutečně ukrývají partyzáni Vietkongu, anebo ženy děti a starci, kteří uprchli z vesnic vypálených napalmem. Jednou ale při průzkumu jeho hlídka narazila na podivnou věc: Na stromech visely kbelíky plné moči. Tehdy mu došlo, že USA armáda pálila na kýble s močí, přičemž každý výstřel stál 250 dolarů. Tehdy začal  u svých nadřízených protestovat proti nesmyslnému plýtvání lidskými i materiálními zdroji a napsal pamflet nazvaný Motlitba černých koní.

Zde je jeho zkrácená verze: " Bože náš nebeský otče vyslyš naši modlitbu a pomáhej nám, abychom mohli tvoji vůli vykonávat lépe a účinněji Dej nám dělo, které pálí deset tisíc ran za hodinu a napalm, který hoří týden. Pomoz nám přinášet smrt a zkázu kamkoliv vkročíme, protože vše konáme tvým jménem. Nezapomeň ani na nejposlednější ze svých dítek, která se před námi skrývají v džungli, a přiveď ho do našich spravedlivých rukou, abychom mohli ukončit jeho utrpení. Jen s tvojí pomocí Bože dokážeme odvrátit katastrofu míru, který nás ohrožuje. Amen". str. 53.

Není snad nutno dodávat, že po rozšíření tohoto pamfletu, byl jeho autor zatčen a vyslýchán, aby se zjistilo, zda je vhodným kandidátem pro válečný soud. Jeho nadřízení nakonec došli k závěru, že není vhodné soudit absolventa West Pointu, protože by tak mohl jen zveřejnit válečné zločiny, kterých byl svědkem, a tak byl poslán domů jako "pro velení nepohodlný". Opustil armádu a další čtyři roky se věnoval s ostatními lidmi kampani za ukončení války. 

volně zpracováno podle výše uvedené knížky, kterou v roce 2006 vydalo nakladatelství BETA s.r.o. Pavel Dobrovský, překlad Viktorie Košnarová