Praha nebo Řím?

Člověk by neměl srovnávat města nebo země, protože každé místo má co nabídnout. Ale často se srovnání prostě nevyhneme Následující blog připomíná s trochou nadsázky a mírnou obměnou historický text Hádání Prahy s Kutnou Horou

Italy také velice ohromuje množství pražských památek a opravdu upřímně je obdivují. Ale jsou  tací (naštěstí jev velmi zřídkavý), kteří si myslí, že Praha je nějaká provinční díra  a pak jsou zaskočeni tím, kolik krásných  věci tu máme.

Jednou jsem doprovázela starší paní z Verony. Před každou památkou sice řekla che bello, ale vzápětí se mě zeptala, jestli jsem viděla to či ono u nich ve Veroně v Římě nebo ve Florencii a neustále zdůrazňovala, že těm pokladům, které mají v Itálii, se nemůže rovnat nic na světě.

Já sama Itálii miluji a jsem přesvědčená, že je to skutečně jedinečná země a na památky nesmírně bohatá. Ale samolibost, s jakou to ta paní tvrdila, a to, jak neustále srovnávala nesrovnatelné, mě trochu provokovalo.

Když jsem  zmínila jméno jednoho italského architekta, který v Praze působil, hned utrousila, že to je jen důkaz toho, že Italové jsou skvělý a výjimečný národ. A pak spustila přednášku o tom, že kromě spousty geniálních umělců dala Itálie světu také vynálezce jako Volta, Marconi, Fermi a uvedla ještě celou řadu jmen, která jsem sice nikdy neslyšela, ale kteří podle ní změnili osud lidstva. A tak aby si nemyslela, že jsme tu samý blbci, začala jsem vykládat o Prokopu Divišovi, Heyrovským, Wichterlovi,  Presslovi a bratrancích Veverkových. Byly jsme jako dvě matky, které se přou která má hezčí, nadanější a schopnější dítě a navzájem se triumfují vyjmenováním předností svého potomka.

Bylo to směšné ale najednou jsem si nedokázala pomoci a tak, i když jsem si tím přidělala víc práce a běhání, schválně jsem ji tahala i po objektech, do kterých se běžně moc nechodí, jen aby viděla, co všechno v Praze máme. Na konci šichty jsem už sotva pletla jazykem i nohama, ale i ona byla čím dál zamlklejší, nevím jestli únavou nebo ohromením. Nakonec jsme se loučily v dobrém jako dvě přítelkyně a dokonce chtěla mojí adresu s tím, že mě doporučí svým známým, kteří se na návštěvu Prahy chystají. Takže jsem ji o kvalitách pražských památek nejspíš přesvědčila. Byla jsem toho dne udřená jak dřevorubec ale to zadostiučinění mi stálo zato. Možná trochu přehnaná, téměř masochisticky projevená forma vlastenectví. Sama jsem to té doby netušila, že  bych byla něčeho takového schopna.