Na letišti

V předchozím blogu jsem zmínila historku ukazující, jak probíhají letištní transfery. Ztracený turista není to jediné, co se, může stát. Co když se ztratí řidič autobusu nebo rovnou průvodkyně?  

Jak to občas na letišti může vypadat snad dostatečně ilustruje následující ukázka:

„Hledá se průvodkyně cestovní kanceláře Elita,“ ozývalo se z ampliónu v příletové hale, kde jsem právě čekala na skupinu.To mě podrž, pomyslela jsem si. Že se občas vyvolává jméno zaběhlého turisty nebo řidiče autobusu je běžné, ale aby se ztratila průvodkyně, no to je vrchol. To musí být ale slepice pomatená! Škodolibě  jsem se uchechtávala a na celé té směšné situaci mě nejvíce těšil pocit, že je taky jednou konečně za blbce někdo jiný, a ne já sama. Zcela výjimečně jsem  si připadala jako paní dokonalá, které se něco takového absolutně nemůže stát.

Ale jak jsem tak přemýšlela o nezvěstných řidičích trochu jsem znejistila a napadlo mě, že bych měla brknout na číslo mého dnešního řidiče, které mi dali v cestovce, abych se ujistila, jestli dorazil na místo. Když se pak vyvalí gruppa, chtějí všichni hned nastupovat a když není autobus na místě, začnou se rozčilovat, a mé poznámky typu „doteď jste seděli v letadle, buďte rádi že si můžete protáhnout tělo a nohy“ zamýšlené k odlehčení situace, je spíše naštvou, než uklidní.

V jedné ruce jsem držela velkou ceduli s názvem skupiny a v druhé kelímek s kávou, takže sundat si z ramene kabelku, vyndat z ní mobil a najít papír s instrukcemi a číslem řidiče, nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát. Maně se mi při té akrobacii vybavila jakási hinduistická božská bytost s několika páry rukou a zamrzelo mě, že jsem jen obyčejný dvojruký smrtelník.

Když se mi to konečně po vystřídání několika krkolomných pozic podařilo a já vyťukala číslo, bylo na druhé straně obsazeno. No to mi to dobře začíná, pomyslela jsem si a zamířila k monitoru, na kterém byl časový plán příletů. Zjistila jsem, že před deseti minutami letadlo s mými turisty dosedlo na plochu ruzyňského letiště a že je tudíž nejvyšší čas zjistit, kde ten řidič vězí.

Průvodkyně cestovní kanceláře Elita ať se okamžitě dostaví k informacím“ vyřvával opakovaně amplión. Znovu jsem volala  řidiči a tentokrát to konečně  někdo zvedl a něco zamumlal  a teprve když jsem mu řekla, že máme spolu transfer a upřesnila číslo letu a hotel, do kterého máme jet, změnil tón.„No to jsem rád, že voláte,“ vyhrkl ulehčeně.“Já vás marně sháním.“

„Jak sháníte? Mohl jste mi přece brnknout nebo poslat SMS.“

„Jenže já ztratil vaše číslo. Jen jsem si pamatoval jméno  cestovky Elite. Tak jsem vás nechal vyvolat!“

Polilo mě horko, tak ta hledaná a pomatená slepice –průvodkyně, které jsem se tak smála, to jsem já?!?

„Tak to bude omyl, já nejsem z Elite!“ vykřikla jsem do telefonu tak nahlas, že to bylo slyšet po celé hale. Tím hůř, teď všichni, kdo zaregistrovali, že se hledá nějaká káča z Elite vědí, že jsem to já, protože, jak se říká, potrefená husa se vždycky ozve.

Přes závažnost situace jsem se musela pousmát: slepice, káča, husa… taková kumulaci výrazů z okruhu ptactva. V životě se seběhnou věci, které by člověk nevymyslel, ani kdyby se snažil sebevíc. Kdyby se řidič jmenoval Stehlík ani by mě to nepřekvapilo.
„Proč jste teda nezavolal do kanceláře aby vám na mě dali znovu to ztracené číslo?“

Nechtěl jsem vypadat jako blbec

Tak radši udělal blbce ze mě, pomyslela jsem si.  Jak jsem se dívala do papírů zjistila jsem, že mezi cestovkou a dopravcem skutečně ještě figurovala další agentura se jménem Elite jako zprostředkovatel.

Konečně jsem tedy našla řidiče a už se k mně hrnuli první lidé. Nejednalo se o klasickou skupinu s tourleadrem, který má v ruce seznam a zná přesný počet lidí, takže si je dá dohromady sám a já se nemusím o nic starat. Tentokrát to byli individuální turisté, kterým agentura zařídila jen dopravu a ubytování, většinou se mezi sebou ani neznali.  Odškrtávala jsem jména ze seznamu a radovala se jak to odbývá.

 Ale žádná moje radost nikdy netrvá dlouho, a tak tomu bylo i teď.  Jeden pán sháněl toaletu, jiný mi ohlásil, že si jde ven před halu zakouřit, další dva experti hledali bar protože nutně potřebovali kafe a pak se za nimi ještě rozběhla paní, která chtěla vodu na zapití prášku. Na seznamu zbývala poslední dvě jména, přesto se hlouček lidí za mnou spíše zmenšoval, než aby narůstal, protože odbíhali pod různými záminkami a to přestože jsem je důrazně žádala, aby se nevzdalovali protože musíme počkat, až budeme všichni.

Toužebně vyhlížení poslední  klienti se konečně objevili a já jsem je málem samou radostí začala objímat.Okamžitě jsem svolala ostatní a zamířili jsme na parkoviště, naložili kufry a lidé začali nastupovat.

„Ještě je pro jistotu spočítám,“ řekla jsem řidiči a chystala se projít mezi sedadly, abych je přepočítala.

„Ale v hale jste je měla všechny, ne?“

„To ano, ale člověk neví.“

„No tak ten kousíček k autobusu snad došli? Přece tady nikde nemohli zabloudit je to pár metrů.“

„Jistota je jistota mohli zůstat na toaletě nebo v baru nebo nastoupit do jiného autobusu.“

„Myslíte, že by byli fakt tak blbí?“ divil se. Očividně dělal v oboru krátce a nebo vozil turisty jiné národnosti takže nevěděl nic o specifice italské klientely