Šla jsem od Lorety dolů k Pražskému hradu. Ohlédla jsem se po svém stádečku, abych ho popohnala, ale kupodivu poslušně šlapalo za mnou. Když jsem se otočila zpět dopředu, zůstala jsem jako opařená. Nebylo to tam to co by být mělo
Místo Hradčanského náměstí, kam jsme směřovali, ocitla jsem se najednou na nějaké polní pěšině.
Co se to stalo?Kde jsem sešla ze správné cesty?
Ježíši, jen aby se mě teď neptali, kde to jsme. Odhodlaně jsem kráčela vpřed a snažila se tvářit sebejistě jako člověk, který má vše pod kontrolou. Ať se děje co se děje, musím zachovat chladnou hlavu a nenechat na sobě znát, že nemám páru, kam je vedu.
Tohle je jedna z mých nejhorších nočních můr – jak jdu někam a vůbec netuším kam, za mnou šlape padesát lidí a já slyším, jak si mezi sebou šeptají, že průvodkyně asi zabloudila. A já nechci přiznat, že jsem ztratila cestu, a tak pokračuju, celá ochromená hrůzou z toho, že dorazím někam, kde zjistím, že je tam uzavírka nebo slepá ulička, a já se budu muset otočit, podívat do jejich unavených tváří, a pokud možná co nejradostněji jim zvěstovat, že se musíme vrátit.
“Už tam budeme?“ ozvalo se za mnou a já místo abych odpověděla, začala jsem je upozorňovat na zajímavé rostliny kolem cesty, abych rozptýlila jejich pozornost. Přitom jsem si všimla, že divoká vegetace se změnila v udržovanou zeleň. Pískem vysypané cestičky, klikatící se mezi pečlivě sestříhanými keři, všude samá odbočka a rozcestí, vypadalo to spíš jako v zahradním bludišti. Zámecké zahrady mívají labyrint vytvarovaný ze živého plotu, jenže tady mělo být Hradčanské náměstí a trávník s Mariánským barokním sloupem… Na druhé straně jestli jsem v bludišti, mohla bych se alespoň pokusit se jich zbavit a zmizet! Znovu jsem se po skupince ohlédla s úmyslem se vytratit. Ale byli pořád za mnou, jako lovec pronásledující svou kořist. Nejspíš pod vlivem nedávné četby řeckých mýtů se mi vybavil Minotaurus, který v mýtickém Labyrintu na Krétě pronásledoval své oběti. Jenže hrdina Théseus, když bloudil Labyrintem ve snaze zabil Minotaura, dostal od krásné Adriany nit, kterou za sebou zanechával, aby našel cestu zpět. Co za sebou zanechávám já? Hromady uvařeného jídla a umytého nádobí, stohy vypraného a vyžehleného prádla, náhodné a často nepochopené činy, chyby, omyly, spoustu zbytečně uplynulého času promarněného v neužitečných činnostech nezbytných k tomu, čemu se říká normální život. A místo Minotaura mě pronásleduje houf každodenních drobných příkoří i velkých životních katastrof. Jenže na rozdíl od Thesea, já se nevracím zpět, musím jít pořád dopředu a nestarat se co je za mnou.
Přidala jsem do kroku a vzpomněla si na scénu z filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne, kde protagonista utíkal před Smrtkou, která ho pronásledovala s kosou, zatímco on vykřikoval, že ještě nechce odejít, že musí ještě něco udělat, že vždycky toužil udělat něco podstatného, ale neměl na to čas, protože ostatního ho pořád rozptylovali.
Otočila jsem se a s úlevou zjistila, že mě žádná Smrtka nepronásleduje, ani Minotaurus, jen houf unavených turistů. Ale ten neodbytný pocit, že bych ráda udělala něco podstatného, ale pořád to odkládám, protože nemám čas a někdo nebo něco mě stále rozptyluje, ten mám čím dál častěji.
„Tak copak paní průvodkyně, snad nebloudíme?“ začali si mě dobírat lidi ze skupinky. Dělala jsem, že neslyším a s očima vytřeštěnýma před sebe jsem zrychlovala krok.
Najednou jsem stála na nějaké skále, pod níž se rozkládalo údolí zahalené mlhavým oparem, a já ke své hrůze poznala, že v dálce přede mnou na protější straně údolí se rýsuje silueta Pražského hradu. Vždyť tam mám právě teď být, jak jsem se mohla ocitnout na druhém břehu řeky na Vyšehradě, když jsem šla od Lorety?! Co je to za blbost!
Jako kněžna Libuše kdysi na Vyšehradě s očima upřenýma do údolí ve věšteckém tranzu předvídala slávu budoucímu velkému městu, tak i já byla jak v tranzu, ale mohla jsem věštit tak akorát sama sobě pořádnej průšvih.
„Tak už tam budeme? Slibovala jste, že za pár minut a zatím…“Obklopil mě dav naštvaných turistů. Někteří se tvářili dost výhružně. Příliš mnoho ohařů, zajícova smrt, blesklo mi hlavou.
Začala jsem před nimi couvat a snažila se je přesvědčit, že jsem je na tu vyhlídku přivedla úmyslně. Ukázala jsem rukou za sebe do údolí a řekla jim, ať si vyfotí to krásné panoráma. Ještě trochu jsem couvla, ale najednou jsem udělala krok do prázdna, ztratila rovnováhu a začala padat.
Království za koně, vybavilo se mi zvolání krále Richarda, celkem v souladu s geniem loci, protože tady odněkud skákal Horymír na svém věrném Šemíkovi.
A v tom jsem se naštěstí probudila.
