Lekce ve šplhání

Šplhala jsem se na vrchol kopce, o kterém všichni tvrdili, že je to překrásná hora, ale mně to připadalo spíš jako hromada hnoje.

Nejspíš to říkali proto, že široko daleko nebylo nic jiného, takže neměli srovnání. Jen proto se jim ta hora zdála tak krásná. Ale možná jsem to já naopak nedokázala patřičně ocenit, protože jsem z toho výstupu byla hrozně unavená- šplhání mi nikdy nešlo.

Po chvíli jsem zjistila, že mě všichni předbíhají. Ale ne že by byli lepší, jen nechutně švindlovali. Bezohledně se hnali za svým, podváděli jeden druhého, a vůbec jim nevadilo, když po cestě někoho srazili nebo převálcovali. Byli rychlejší jen proto, že se nebáli jít přes mrtvoly. Když před nimi byla nějaká průrva, klidně do ní strčili ty, kteří únavou už nemohli dál, a využili jejich těl jako můstek k překonání překážky. To já naopak jako blbec každému pomáhala, když někdo zakopl, tak jsem se snažila ho znovu postavit na nohy, a tím jsem ztrácela drahocennou energii a čas.

S vypětím posledních sil jsem se doškrábala na vrchol, kde jsem zjistila, že nic světoborného tam vlastně není. Žádná panoramata, ani čarokrásné výhledy, všude kolem se rozkládala úplně stejná pustina jako na začátku výstupu u úpatí hory.

Tak to je všechno? pomyslela jsem si zklamaně. Všechna ta námaha a snažení jen kvůli tomuhle?

Unaveně jsem se usadila a tupě zírala před sebe.

Zdálo se mi, že v dálce vidím další kopec či hromadu kamení. Vypadalo to jako Kamenožrout z filmu Nekonečný příběh, což mi přišlo symbolické po tom nekonečném výstupu, který jsem měla za sebou.

Protřela jsem si zrak, jestli se nemýlím, a opravdu. Byl to on, Kamenožrout! A před ním stáli ve frontě všichni ti, co mě předběhli, zatímco on si je pomalu, jednoho po druhém házel do tlamy. Proč tam ty lidi stojí jak blbci a nesnaží se vzít roha? Copak nevidí co se před nimi děje?

Asi to neviděli, protože stáli v přesném zástupu jeden za druhým, takže každý viděl jen záda toho před sebou. Až teprve když na ně přišla řada, pochopili, co je čeká, ale byli tím pohledem tak vyděšení, že nestačili nijak zareagovat, natož dát avízo těm za sebou, aby zdrhli.

To já shora viděla zcela přesně o co jde, a chtěla jsem je varovat…ale vlastně proč bych to dělala? Vždyť se ke mně předtím tak hnusně zachovali, dokonce i ti, kterým jsem tak pomáhala. Na co pronášet poselství, zjevovat pravdy a pomáhat ostatním? Mně je tady nahoře dobře tak proč se mám pořád pro ostatní obětovat? Připadalo mi to všechno jako nějaká šílená fantasmagorie, ale spousta lidí si myslí, že magor jsem, fantazie mám víc než dost, tak co bych se divila, že právě mě se něco takového přihodilo?

A tak jsem se tam uvelebila a sledovala, co bude dál.

Všimla jsem si, že ve frontě bylo málo chlapů, většina jich nejspíš dřepěla někde v hospodě, nebo doma před televizí a čučeli na fotbal. Ani mě to nepřekvapilo, ty prevíti mužský si to vždycky uměli zařídit, aby nemuseli stát ve frontách.Soucitně jsem pozorovala ženský, který tam stály poslušně v řadě jako ovce na porážku. Najednou se jedna z konce fronty otočila, jakoby vytušila, že je pozoruji.

„Co tam jen tak sedíš a čumíš, proč nestojíš ve frontě tady s náma?“ začala ječet.

Proč tak řve? Ještě si mě kvůli ní všimne Kamenožrout a dopadnu stejně blbě jako ostatní.

Ale ona řvala dál jako kráva, a všechny ostatní začaly otáčet hlavami a kdákat jako slepice. Nemám ráda, když se ženským říká slepice a kráva, ale některým to docela sedí a tyhle si to fakt zasloužily.

Kamenožrout zpozorněl a začal se rozhlížet kolem. Krčila jsem se k zemi, aby mě neviděl, ale on mě přece jen zahlédl. Krknul si a z pusy vyndal ženskou nohu. Chvíli si ji nechápavě prohlížel, a pak se s ní jako párátkem začal šťourat v zubech. Přitom se tvářil, jako by  o něčem přemýšlel. Asi o tom, jak mě potrestat zato, že nestojím poslušně v lajně jako ostatní.

A pak si znovu krknul a začal po mně vztahovat tu svoji obrovskou hnusnou pracku…