Krutost náboženských symbolů

Je zajímavé, jak snadno přijímáme a za normální považujeme věci často dost neobvyklé, a to jen proto, že  to schvalují všichni kolem, že je to tak odjakživa. A nenapadne nás se nad tím ani zamyslet.

Krucifix například je symbol křesťanství, šířícího lásku a mír, ale sám osobě je jako rekvizita z nějakého hororového filmu. Poukazuje na to, jak krutý umí být člověk, když jiného člověka přibije na kříž. Dříve byly krucifixy i ve školách. takže odmalička byly děti vystavené pohledu na něco tak odporného a surového. Kdyby  podobný symbol měli třeba muslimové, jistě by to hned někdo použil jako argument na nelidskost islámu.

Pamatuji  si. když jsem se jako malá holka  poprvé zamýšlela nad tím, jak někomu pronikají hřeby dlaněmi a nohama, a představila si, jak tak visí na kříži, měla jsem z toho pořádné trauma. A když si představíme že po staletí před tímto symbolem lidské krutosti klesali na kolena věřící je snadné si představit, jaké emoce t v nich muselo vzbuzovat. A o to šlo-ukázat jak krutí uměli být ti druzí, kteří to udělali, a kteří později křesťany nelítostně pronásledovali. Ale vzhledem k tomu, že jsou to většinou legendy, těžko rozlišit co se skutečně stalo a co se zrodilo z chorobných představ těch, kteří tyto příběhy sepisovali.

Dnes psychologové varují před přemírou krutosti ve filmech, ale když zabrousíme do hagiografie, literárního žánru zabývajícího se životy svatých, je to skutečně horor, který jakoby sepsal nějaký sadista. Tak třeba svatá Agáta, které byly odřezány prsy a bývá často zobrazována jak je nese na míse. Jelikož je nemožné aby nějaká žena nesla své vlastní odřezané prsy  je zřejmé, že ti kdo tyto legendy sepisovali museli mít velmi bujnou představivost a těžko věřit, že byli duševně zcela vyrovnaní. Podobnost prsů a zvonů vedla k vyhlášení Agáty za patronku zvonařů, jejich podoba s bochníky chleba dala vznik zvyku žehnat o jejím svátku chleby.

No není to dost odporná představa?

Nebo třeba svatá Apolena, kterou při pronásledování křesťanů dav mlátil do obličeje tak dlouho, až jí vytloukl všechny zuby-proto jejím atributem jsou kleště s vytrženými zuby, a byla často vyzývána při bolestech zubů.Jestli během procházky na Hradčanech zabloudíte do Lorety, můžete si obě mučednice-Apolénu i Agátu, prohlédnou v tamním kostele, jejich obrazy jsou po stranách hlavního oltáře.

O tom jak krutí uměli být samotní církevní činitelé svědčí třeba inkviziční procesy s čarodějnicemi, nedávné aféry pedofilních kněží zas ukazují, jak i dnes snadno hřeší ti, kteří jiné před hříchem varují a hrozí jim za jejich poklesky peklem. Ostatně popisy pekla  a utrpení hříšníků v  něm musel opět sepsal a vylíčit jen někdo, koho by dnes psychiatři a psychologové označili vyšinutého sadistu, přesto se  do dějin se zapsal jako církevní autorita.

Ale zpět ke krucifixu a k otázce zda je správné, aby si děti odmalička zvykaly na pohled na takový surový výjev, co to dělá s jejich představivostí? Jak vnímají  obrazy a sochy všech těch trpících mučedníků, které vidí v kostelech, třeba zmíněné Agáty nabízející své uříznuté prsy?

To by snad ani Hitchcock nevymyslel.

Oč optimističtější je třeba pohled na smějícího se Buddhu?