Tenhle obyčejný ženský osud jsem kdysi kdesi zaslechla a napadlo mě, že stojí za to ho zaznamenat, určitě ta zmučená ženská dušička není jediná a dodá tak odvahu ostatním. Tak co mi to vlastně ta holka vyprávěla?
Když jsem byla malá a táta mi odešel, aby hledal lásku u nějaké cizí paní, chtělo se po mně jen, abych navzdory nízkému věku chápala, že i on má právo na štěstí
Později, když manžel opustil mě i naše dítě, musela jsem zase chápat, že chce být šťastný jinde a zakládat nové hnízdo s někým jiným. Každý má přece právo začít znova.
Alea iacta est.
Kostky jsou vrženy.
Stručné a úderné jako rána dlažební kostkou do hlavy.
Teď miluju jeho a on miluje mě, ale od rodiny neodejde. Musím chápat, že jeho dítě má právo na otce. Já to chápu moc dobře, sama jsem na vlastní kůži zažila co to je, nemít tátu. Jen ale nechápu, proč jsem vždycky na opačné straně, na té opouštěné. Proč mám pořád někoho chápat, ale nikdo nechápe, že i já mám právo na štěstí.
Jednoduchá rovnice o spoustě neznámých. Jenže mě matika nikdy nebavila a proto nejspíš nechápu, proč všichni odešli s nějakou neznámou někam do neznáma.
Chci být někým milovaná- asi jsem sobecká.
Sobecká a nechápavá jako malé hloupé dítě. Možná proto, že když jsem dítětem byla, chtěli po mně, abych všechno chápala, jako kdybych byla dospělá.
Může dospět kdo od malička žil v citové deprivaci?
Je fér vyžadovat braní ohledů od toho, na koho ostatní ohledy nikdy nebrali?
Nechápu proč všichni muži, které jsem milovala, tátou počínaje, ode mě odešli, aby mohli milovat někoho jiného.
Nechápu proč muži tak snadno boří mosty a překračují Rubikon.
Nechápu proč nikdy nestojím na správné straně, proč nikdy nevsázím na správného koně. Nechápu teorii relativity, nechápu integrály, nechápu proč jsem se vůbec narodila. Jen abych pořád brala ohledy na ty druhé?
Nedoručitelný balíček bez adresáta, pečlivě vytříděný odpad.
Odrazový můstek ze kterého se ostatní vrhají do pravé lásky, pravého štěstí a pravého života. Jen já nejsem ta pravá.
Příliš brzo mi ukázali odvrácenou stranu Měsíce, a příliš často jsem ji musela vidět znova a znova. Není hezká, je tmavá, studená, zbrázděná krátery.
Taková se možná stane duše těch, kteří na té opačné straně příliš často pobývali.
Krátery na Měsíci jsou od ran asteroidů, jaké rány dokáží zbrázdit a zohyzdit ženskou duši? Ví to někdo nebo to alespoň tuší?
Všichni se rodíme jako tabula rasa…a kdo je bez viny ať hodí kamenem…
To je možná ono-osud mě chtěl ukamenovat jako hříšnici. Asi nejsem jen blbá a sobecká, když se zlobím, že muži tak snadno odchází jinam, ale jsem i hříšná, že to pokorně nepřijímám a vztekám se. Ale možná, po všech těch ranách osudu, které na mě dopadají jako asteroidy na Lunu, nebo jako dlažební kostky které protestující hází do výkladních skříní luxusních obchodů kam nemůžou vstoupit, mi konečně začíná svítat a já tuším, že nikdy nebudu ta pravá..
A tak bude snad lepší zůstat radši sama.
Herdek…
A nebo snad spíš Heuréka?!
