Kdo jednou miloval, bude navždy spasený

Určitě tu krásnou písničku znáte. Ona je teda původně ve slovenštině, ale já si dovolila ji uvést, možná ne docela přesně,  v češtině  Na myšlence, že v lásce je spása, určitě  něco bude.

Nejen se s ní ztotožňuji, ale je to přímo moje soukromé náboženství, ikdyž o sobě jinak tvrdím, že jsem ateistka jako poleno. Nemyslím, že ateista musí být nutně materialista, který zcela rezignuje na duchovní hledání. Jen k tomu nepotřebuje žádné instituce a obřady, nepotřebuje se s tím chlubit a vlastně o tom ani nějak moc mluvit. Nepotřebuje nad sebou žádného šéfa, Boha, Aláha nebo Hospodina. Jeho Bohem je láska, ctí život v každé jeho formě. Ateista pokorně přijímá fakt, že je pouhou součástí koloběhu přírody a je určen k nicotě, věřící naopak pyšně předpokládají, že jsou určeni pro nebe a ráj. A to přitom tak rádi mluví o pokoře. A co mě na tom štve nejvíc je, že z toho Ráje zcela vylučují všechny psí a kočičí dušičky, a vlastně všechny ostatní tvory.

Jsou lidé nevěřící, kteří konají dobro jen proto, že to tak cítí a vědí, že je to správné. Ne že by se báli trestu Božího. A pak jsou někteří věřící, kteří mají Boha plnou hubu a pro obhajobu své víry neváhají vraždit.  

Dnes ateisté jen bezmocně a užasle přihlíží, jak se věřící - křesťané, muslimové a židé - navzájem vraždí, pošpiňují jeden druhého, hádají se, která víra je lepší, spravedlivější, která je ta pravá, a vůbec jim nevadí, že svým válčením ohrožují  existenci celého světa i těch, kterým jsou jejich směšné rozepři o víru jedno. Nejhorší pak je, že tihle ušlechtilí věřící nejen opovrhují nevěřícími, přestože z podstaty svého náboženství by měli milovat bližního svého, ale často se je snaží spasit, a to i proti jejich vůli. S trochou humoru by se dalo říct, že jejich heslo zní: Spasíme vás, ikdybychom vás měli zabít. Někdy to i dělají a takhle zanikly celé národy. Náboženští fanatici neustále ostatním vysvětlují, že jsou zaslepení, a za každou cenu jim chtějí otevřít oči a spasit jejich duše.

Takže ráda bych řekla: Děkuji všem spasitelům za jejich snahu, ale nepotřebuji vaše spasení, nepotřebuju, aby mi někdo ukazoval cestu do Ráje. Já ji už našla. Cítím se v naprosté pohodě a rovnováze se světem a vesmírem. Ve smyslu výše citovaného textu o spasitelské síle lásky, jsem totiž už dávno spasila sama sebe tím, že umím milovat a jsem milována.  Mám v duši klid a mír, a ten vámi slibovaný ráj si umím vytvořit ve svém srdci, nepotřebuju, aby mi ho někdo sliboval nebo do něj ukazoval cestu a tvrdil, že jen on ví, jak se tam dostat.

Jen bych si moc přála, aby ten klid, mír a ráj byl dostupný více lidem,  pořád kolem vidím spoustu zbytečného utrpení a bolesti. Možná kdyby těch samozvaných spasitelů, mesiášů a proroků slibujících Ráj bylo míň, a nebyli tak vehementní, zarputilí a neústupní, tak by mohl být Ráj pro všechny už teď a tady na Zemi.