Kam na dobrou večeři?

Nebudu vám radit ani doporučovat, kde se dobře vaří, jen vám vylíčím jak to vypadá, když se snažíte skupince zahraničních turistů pomoci při hledání vhodné restaurace nebo hospůdky

Problém je, že mnozí turisté se chovají, jako by přijeli na dosud neobjevené území, a po průvodci vyžadují, aby je vzal někam, kam běžní turisté nechodí. To právě v centru Prahy, kde se většinou tlupy hladových cizinců pohybují nejčastěji, vůbec není snadné. Zejména když jedním dechem dodávají, že by to nemělo moc stát, čímž naznačí své očekávání, že za cenu běžného turistického meníčka dostanou něco hodně speciálního. Všichni vyžadují speciální hospůdku, speciální jídlo a speciální personál, který se bude věnovat speciálně jim samotným. Snad aby se ujistili, že oni sami jsou speciální.

Romantiky chtiví turisté, (a Italové jsou hodně romantičtí),  často vyžadují podniky, kam se jiní cizinci nikdy nedostali a kde se vyskytují jen místní domorodci. Tento jejich absurdní požadavek je diktován touhou po něčem  autentickém, aby si tak prý mohli vychutnat genius loci.

Jak moc chtějí poznat typickou místní atmosféru, zdůrazňují jen do okamžiku, když se ocitnou v typicky české zakouřené putyce. Ohlušeni překřikujícími se opilci napřed chvíli nasávají atmosféru vonící po cibuli, kysaném zelí a vyčpělém pivu a snaží se sami sebe pomocí autosugesce přesvědčit, že je to ohromná „romantika“, ale pak koukají co nejdříve vypadnout. Slabší jedinci tam nevkročí vůbec a otočí se hned ve dveřích s výmluvou, že by si ještě za světla rádi prohlédli nějaké památky, a že se sem později vrátí. Většinou se ale nevrátí.

Najít v centru Prahy místo, kam nepronikli běžní turisté, opravdu není nijak snadné, ale když už se průvodci podaří najít podnik, které se klientům zalíbí, nastává další velký problém, a tím je usazování.

Ukážete jim místa rezervovaná speciálně pro ně, přesto se usazují všude jinde, nejraději tam,  kde je to rezervované pro jinou skupinu. Také velmi často přenášejí židle a sráží stoly dohromady, aby mohli sedět společně podle vlastního uvážení, a ne tak, jak jim to někdo jiný naplánoval. Někdy to vypadá jako hra škatulata škatulata hejbejte se, a neobejde se to bez velkého rámusu, za což po nás, okolo sedící a tiše konverzující  hosté, vrhají nevrlé pohledy a zahrnují důrazným Pšštt…Nadarmo se neříká, že skupina padesáti Italů dokáže vyprodukovat stejné decibely jako sto Němců, sto padesát  Francouzů, nebo dvě stě Japonců.

Mezi těmito přesuny restauračního mobiliáře, připomínajícími stěhování národů, nebo vojenské manévry, pobíhají rozčílení číšníci  a nerudně vykřikují, že takhle nemůžou procházet mezi stoly a obsluhovat, a vyhrožují, že nedostaneme najíst, dokud se to nedá do původního stavu.

Poněkud chaotický způsob usazování je důsledkem vrozené nechuti Italů podrobit se danému stavu věcí, pramenící z přirozeného individualismu, který v očích nezasvěcenců může působit jako nevychovanost. Ale je skutečně ani ve snu nenapadne, že by to někomu mohlo vadit. Klienti jiných národností si to většinou nedovolí a poslušně se usadí tam, kam jim ukážu. Italové jsou ale velice družní a komunikativní, takže sedět při jídle pohromadě a povídat si přitom, je pro ně tak přirozené, jako dýchání. Dalo by se říct, že šoupání stolů v restauracích je jedním z poznávacích znamení, podle něhož  bezpečně určíte, že skupina která s hlukem vrazila do dosud tichého podniku, je skupina italská.

Pokud se mi nepodaří přesvědčit personál podniku, aby přistoupil na náš individuální zasedací pořádek, jsou na mě klienti naštvaní a naznačují, že jsem neochotná, neschopná, a nebo že jim to dělám naschvál. Pokud se mi to podaří, jsou na mě naopak naštvaní číšníci.

Někdy se radši vypařím na toaletu, popřípadě s výmluvou, že musím volat na cestovku a vyřídit neodkladnou záležitost, vyjdu ven před hospodu, abych se během kremace cigárka trochu vzpamatovala.

Zatímco Italové jsou při podobných manévrech  rozesmátí a uvolnění, očividně to považují za druh zábavy,  číšníci jsou naopak hrozně navztekaní a vystresovaní, a když to tak pozoruju, často mě napadá, že ten jižanský přístup k životu a k řešení problémů má něco do sebe. Nebude to jeden z důvodů, kromě olivového oleje, vína a slunečního svitu, proč se podle statistik dožívají v průměru vyššího věku?