K čemu jsou kluci na světě?

Když jsem chodila do školky, myslela jsem si, že jediné čím se liší kluci a holky je to, že chlapečci mají modré bačkůrky zatímco já a ostatní holčičky jsme měly růžové nebo červené.

 Další rozdíl byl v hračkách-kluci měli auta, holky zase panenky. Ale někdy se stalo, že některá holčička dala přednost autíčku, zatímco nejeden kluk sáhl po panence. Většinou však jen proto aby prozkoumal, co má ta panna pod sukní…někdy jí přitom vykloubil nebo ulomil plastikovou nohu, popřípadě  obě.  Ale popravdě řečeno některé holky zase pěkně zřídily ta autíčka - ulámaly kolečka, poškrábaly karosérii, někdy ho rozmlátily úplně. Možná už v tom se dají vystopovat první náznaky rozdílů mezi oběma pohlavími. Vášeň pro gumové nafukovací panny některým klukům zůstala i v dospělosti, zatímco ženská za volantem…to je kapitola sama pro sebe.

Už v té době jsem začínala mít podezření, že s tou tolik proklamovanou rovnoprávností obou pohlaví není něco v pořádku. Když jsem se zašpinili na pískovišti, nad spolužákem paní učitelka jen se shovívavým úsměvem pokrčila rameny a řekla: „No jo je to přece kluk“, zatímco nade mnou znechuceně ohrnovala nos a zamračeně hubovala: „Holčička má být přece čistá jako princeznička, jdi se umejt ty čuně.“

Už tehdy jsem pochopila, že to co projde chlapům, jen tak neprojde ženským. Když zahne chlap, je to frajer, když to samé udělá ženská, je to hned kurva.

Zásadní zlom v mých znalostech o rozdílech jednotlivých pohlaví přišel jednoho dne, když si při hraní na pískovišti spolužák Jaroušek musel odskočit do křovíčka, aby se vyčůral. Tehdy jsem učinila velký objev a mým zvědavým očím neuniklo,  že se kluci liší ještě něčím jiným, než barvou bačkůrek. Tak mě to zaujalo, že jsem si pak chtěla pořád jen hrát na doktory, abych to mohla lépe prozkoumat. Já byla samozřejmě vždycky paní doktorka a spolužáci pacienti. Většinou nijak neprotestovali, když přišli třeba s rýmou nebo bolením oka a já hned trvala na tom, že musí donaha, abych je mohla prohlédnout, stanovit diagnózu a podle toho pak příslušnou léčbu.

A tím jsem vůbec nechtěla naznačit, že chlapi toho i s obyčejnou rýmou nadělají jako by to byl zánět slepého střeva. Tehdy jsem ještě takové rafinované a záludné způsoby narážek na mužské slabosti tak neovládala. Byla jsem prostě jen zvědavá. Paní učitelka ale už tehdy říkala, že jsem nějaká divná.

Že jsem trochu divná slýchám i dnes, když napíšu nějaký článek o rozdílném postavení žen a mužů. Někteří mužští čtenáři naznačují, že ženám dost nadržuji. Možná mají pravdu, nejspíš to bude proto, že jsem sama ženská, a vidím, jak to my ženské máme těžké. Kdybych byla chlap, tak bych to bezpochyby viděla jinak. Ale každý má psát o tom, o čem toho nejvíc ví, a tak já píšu z pozice ženské.

To že občas naznačuji, že by ženy měly být více chráněné, opečovávané a rozmazlované, je celkem přirozené: jakožto nositelky života si to prostě zasloužíme. Podle odborníků to co se děje s těhotnou ženou zásadně ovlivní vývoj plodu v jejím těle. Ale i později se o výchovu starají spíše ženy. Jak mohou vychovat silné sebevědomé jedince když samy nejsou šťastné, spokojené a jejich sebevědomí deptá despotický muž?

Podívejte se jak je to v přírodě, která je tak moudrá. Třeba u včel je královna, zodpovědná za rozmnožování rodu, uctívána, ostatní včely se snaží jí její úkol co nejvíce usnadnit, pracují místo ní, krmí ji mateří kašičkou…

Netvrdím, že by mě můj partner musel zrovna cpát kaší, ale trochu víc úcty a ohledů by určitě neškodilo. Každá žena je v podstatě bohyně v jejímž těle se rodí život: to žádnej chlap nedokáže, ani kdyby se rozkrájel. Ale zatímco muži vyžadují chválení a hlazení třeba i jen za to, že uvaří čaj, myslím že opačně to moc nefunguje a muži si nás většinou za všechno co děláme, váží velmi málo.

Kdyby se každý manžel dokázala o svou ženu starat jako včely v úlu o královnu, možná by se ženy nestávaly feministickými bojovnicemi, které se musí prát o svá práva.

A proč se o ně vlastně tak berou?

Protože jakožto nositelky života dobře ví, že na jejich přežití záleží přežití rodu a tudíž budoucnost lidstva. Jen proto tak bojují. 

Vemte si modelovou situaci: Přijde nějaká katastrofa kterou přežije jeden jediný muž a sto žen. Pokud je to muž zdravý a během zmíněné katastrofy nepřišel k nějaké újmě, je velmi pravděpodobné, že se mu podaří oplodnit všech sto žen, a je velká šance, že se zdecimované lidstvo pomalu začne množit a rozrůstat.

Představte si situaci přesně opačnou: sto mužů a jedna žena. Usouložej tu chudinku k smrti a s lidstvem bude ámen!

 A to by přes veškeré výhrady, které k lidstvu jako celku mám, přece jenom byla škoda. Je fakt, že pro jiné živočišné druhy by to byla možná spása a jediná záchrana, přesto si myslím, že přežití co nejvyššího množství šťastných a spokojených žen je absolutní prioritou lidstva.

Tak na tom začněte pánové už konečně trochu makat.