Jak jsem tančila u tyče

Nečekejte nic pikantního, jako že jsem se opila někde v baru , odstrčila slečnu svíjející se u tyče a zkusila to místo ní. Ani vyprávění o tom, jak jsem se při uklízení kroutila kolem tyče, či spíše násady, smetáku.

Jen jsem se zkrátka rozhodla, že potřebuju trochu víc pohybu, a tak jsem se přihlásila do kurzu pole dance-tedy tancování u tyče.

Vlastně se chtěla chodit spíš na břišní tanec, abych trochu zhubla právě v těchto partiích, ale do tělocvičny-teda pardon, dnes se tohle slovo už nepoužívá a nahradila ho pohybová studia a fitness centra –tak tedy místo kde pořádají kurzy orientálních tanců je dál od mého bydliště, takže bych musela dojíždět, zatímco pole dance se koná pár kroků od baráku, takže to mám jen kousek. A to rozhodlo a já jsem se tam přihlásila.

Samozřejmě vím, že na hubnutí je nejlepší běhání, a na zpevnění těla zas gymnastika, což také provozuju, ale vždycky jsem si přála přidat k tomu tanec, protože to rozvíjí ladnost pohybů a koordinaci těla. A tak jsem si řekla, že nikdy není pozdě začít s něčím novým a kdy jindy si má člověk začít plnit své sny a přání, na které dřív nebyl čas?

A také když už se člověk přihlásí a zaplatí kurzovné, tak ho to víc nutí k pravidelnosti, zatímco s tím běháním se to vždycky nějak ošulí, když se člověku nechce-třeba že je špatné počasí nebo tak něco.

A tak tento týden jsem byla na první lekci. První co mě potěšilo bylo zjištění, že tam nejsem nejstarší, ani nejbaculatější Po chvíli se přidalo i zjištění, že ani zdaleka nejsem ani ta nejvíce nešikovná. A tak se mi tam začalo hned líbit. Po prvních krůčcích kolem tyče a nácviku správné techniky uchopení – tedy v jaké výšce se tyče držet a v jaké poloze držet paže, však začalo přituhovat. První otočka ještě ušla a při letmém pohledu do zrcadla jsem zjistila, že to vůbec nevypadá špatně.

Pak ale slečna lektorka začala s choreografií, a to už mi tuhl úsměv na rtech. Po několika otočkách jsem měla skončit na kolenou se zkříženýma nohama, ale pořád se mi to nějak nedařilo s takovou lehkostí a elegancí, jak by  bylo třeba. Nohy se mi různě pletly, motaly, podklouzávaly a bolestivě narážely do tyče, kolena jsem už měla celá červená a omlácená, protože místo abych po tyči pomalu a ladně sklouzávala k zemi, sjela jsem po ní jak blesk po bleskosvodu a dopadla na podlahu ztěžka jak pytel brambor.

Poslední prvek sestavy-tedy švihem zvednou obě nohy nad zem a skrčit je a ve vzduchu tak zůstat v jakémsi podřepu viset na tyči, jsem prostě nedala. Měla jsem strach, že se neudržím a svalím se jak přezrálá hruška. Ale konce hodiny jsem se dočkala ve zdraví, což samo o sobě považuji za velký úspěch.

Jen druhý den ráno jsem sotva zvedla ruce, jak mě šíleně bolela ramena a paže, na nohou a bocích mám pár modřin, jak jsem občas narazila do tyče, nemluvě o natlučených kolenou.

Ale už se těším na příští lekci a nemůžu se dočkat, jak bude vypadat naše sestava a jak bude pokračovat choreografie. Tak  si v úterý večer vzpomeňte, jak někde visím na tyči, a držte mi palce, ať se udržím.