Jak jsem harašila

V souvislosti s vlnou me-too získává slovo harašení v současném kontextu až děsivý rozměr. A přitom je to tak roztomilé české slovíčko

Patřím mezi lidi, kteří se snaží využít každou minutu.

Vždyť život je tak krátký, že je škoda plýtvat časem.

A tak když někdy nemůžu spát, místo abych se jen převalovala v posteli, radši rozsvítím a dělám něco užitečného, dokud se neunavím a zas neusnu.

Rozhodně to neřeším prášky na spaní. Tomu se vyhýbám jako čert kříži. Věřím totiž, že čím méně léků do sebe člověk láduje, tím lépe, a dokonce i nachlazení léčím radši starými babskými prostředky, a po aspirinu sáhnu, až když je mi skutečně hodně, ale hodně zle.

A tak nespavost nejčastěji řeším tak, že si čtu, nebo zapnu počítač a něco píšu.

Včera jsem ale dostala ten hloupý nápad, že si uklidím věci ve skříni. Začala jsem si přerovnávat svetry, sukně,kalhoty a narazila na pár kousků, o kterých jsem už ani netušila, že je ještě mám.

Tak jsem se do toho zabrala, že jsem sotva zaslechla ťuk ťuk na dveře. 

Pomalu se otevřely a v nich se objevila synova rozcuchaná hlava.

Co tu proboha takhle v noci harašíš mami? ptal se rozespale.

Chtěla jsem se mu omluvit, že jsem ho vzbudila, ale najednou jsme se oba rozesmáli.

Tak a teď už mi to nikdo neodpáře.

I já haraším.

Me-too.

P.S. Kdysi se pro lidi, kteří to nemají v hlavě v pořádku, používalo rčení, že jim haraší ve věži. Tak nevím, jestli by to dneska bylo korektní a nezískalo nějaký sexuální podtext.

Není totiž harašení jako harašení.