Jak dostat děti z autobusu

Během jízdy autobusem s turisty dochází na všelijaké hovory-třeba i na ekonomiku- Ale někteří  toho času využijí ke spánku. A pak se jim nechce vystupovat.

Při dlouhých přejezdech během mimopražských výletů mají turisté čas trápit průvodkyni nejrůznějšímu dotazy. Jednou přišla řeč na škodovky, které jsem cestou potkávali.

„Nepatří Škoda do skupiny Volkswagen?“zeptal se mě jeden z profesorů sedících za mými zády.

Když jsem přikývla, zatvářil se káravě, jako bych Škodovku prodala já osobně, a začal mě vyčítavým tónem poučovat: „Neměli byste všechno prodávat do zahraničních rukou, to je jako zbavovat se rodinného stříbra.“ „Ale to je běžný trend,“ oponoval mu kolega. „Dělají jen dobře, bez zahraničního kapitálu to těžko rozjedou.“ A oba mi pak se zaujetím expertů na mezinárodní obchod a světovou makroekonomiku začali radit, co máme dělat, aby se naše země zařadila co nejdříve mezi prosperující evropské státy. Za dva dny pobytu u nás zřejmě nejen přesně pochopili jádro našich problémů, ale i okamžitě našli způsob jejich řešení, což se našim politikům nedaří celá desetiletí.

Konečně jsme dorazili na Karlštejn, dětem se ale nechtělo z autobusu. Zejména když se dověděly, že musíme pěšky nahoru k hradu. Sice jsem jim ten poměrně namáhavý výstup eufemisticky popsala jako“příjemnou procházku na svěžím vzduchu okolními malebnými hvozdy“, ale ti parchanti mazaní, moji rafinovanou mystifikaci zřejmě prohlédli.
„Ona se snad zbláznila! Pěšky a ještě k tomu do kopce? A v týhle zimě?“ zaslechla jsem odbojné reptání odkudsi zezadu z útrob autobusu.

Prohodila jsem, že pokud odmítají prohlédnout si interiér hradu, tak jsme vlastně podnikli zbytečnou cestu, protože jestli si jen hodlají koupit pohlednice u stánků na parkovišti, to jsme rovnou mohli zůstat v Praze a ušetřit tak spoustu času a náklady za dopravu.

Nato vystartoval jeden z profesorů, který zřejmě nepochopil ironii mých slov a domníval se, že děti navádím, aby zůstaly na parkovišti.

„Všichni ven,“ zavelel a pak se obrátil na mě: “V době kdy se Evropa sjednocuje je nutné, aby naši žáci poznali dějiny ostatních národů a pochopili, že i na sever od Alp existovaly vyspělé civilizace, a nejen na našem krásném Appeninském poloostrově.“ Když viděl jak užasle na něho zírám, dodal: “Je sice nesporné, že mnohé evropské země se zcivilizovaly až stykem s naší kulturou, a to čím se dnes pyšní, vzniklo  díky Římskému impériu, ale právě proto my, jakožto vzdálení potomci odkazu antického Říma, rádi a s hrdostí poznáváme, že jeho vliv je patrný téměř všude.“

Mluvil jako by citoval z příručky zaměřené na motivaci žáků k národní hrdosti. Chtěla jsem se ho zeptat, když se považuje za potomka slavných Římanů a je tak pyšný na jejich kulturu a civilizaci, ať mi vysvětlí, co je civilizovaného na tom, že někdo sedí v aréně a dívá se, jak vyhladovělí lvi a medvědi trhají na kusy lidské odsouzence, jaký je to kulturní zážitek, když do nepříčetnosti rozdrážděná zvířata mezi sebou zápasí a navzájem se požírají. Ale radši jsem mlčela a podala mu mikrofon, aby tu přednášku spíš než mně sdělil svým žákům a donutil je tak zvednout laskavě zadky a vypadnou z autobusu. 
A podařilo se.