Jak dlouho večeříte?

Zatímco u nás je umění žít, jehož součástí je požitek z jídla a posezení u stolu s přáteli, trochu zdiskreditované, středomořské národy jsou v něm naopak mistři.

Rafinovaná kuchyně a pohoda u stolu jsou základní součástí každodenního života Jižanů. Jako ve všem nelze ani v tomto ohledu generalizovat, ale nedá se upřít, že zatímco Amíci nebo turisté ze severských zemí se mnohem častěji během návštěvy Prahy odbudou třeba bagetou, Italové se posezení v restauraci u pořádného oběda vzdávají jen velice neradi.

Otázkou je, zda člověk zvyklý stále spěchat, by si dokázal takové každodenní dlouhé vysedávání u jídla skutečně užívat, aniž by to považoval za ztrátu času. Jsme tak naprogramovaní na výkon, konkrétní výsledky a maximální efektivitu, že se snad už ani neumíme těšit z obyčejných věcí jako je dvouhodinové posezení u oběda s kupou přátel. Mě osobně takové hlučné obědy skládající se ze spousty chodů naprosto vyčerpávají (takzvaná post praendium únava)  a celkem chápu zvyk klasické italské siesty.

Dalším základním rozdílem je, že Italové jsou zvyklí na zcela jinou skladbu jednotlivých chodů, takže naše svatá trojice –polévka, hlavní chod a moučník je ne vždy zcela uspokojí, a to ani v případě, že ji předchází předkrm. Naše klasická šunková rolka se šlehačkovým křenem jim třeba velice chutná, ale zdá se jim to dost chudé, protože i u předkrmu preferují  větší variabilitu.

Hlavní rozdíl ale je ten, že všeobecně nejedí polévky tak často jako my, mnohem radši si dají napřed první chod, takzvané primo, což jsou většinou těstoviny či rizoto, a teprve pak hlavní chod takzvané secondo.

Nedávno jsme provázela starší manželský pár z Palerma, a jak jsem je během čtyřhodinové okružky poznala, usoudila jsem, že český oběd pro ně nebude to pravé.

„Kdepak italskou kuchyni,“ začali odporovat když jsem jim navrhla jednu vyzkoušenou skutečně dobrou italskou restauraci. „To máme doma pořád, když jsme v Praze chceme ochutnat nějakou typickou specialitu,“vysvětlili mi.

Když jsem se tedy usadili v české restauraci, začali si prohlížet jídelníček. Jako hlavní jídlo si paní chtěla dát norského lososa na grilu se smetanovým špenátem. Manžel jí káravě připomněl, že přece chtěla nějakou místní specialitu, což norský losos určitě nebude, a  tak se nakonec rozhodla pro srnčí kýtu na smetaně s knedlíkem a brusinkami. To jí připadalo opravdu exotické, zejména když jsem jí vysvětlila, co jsou knedlíky.

„Ale dám si to bez té omáčky,“ upřesnila.

„Srnčí je samo o sobě dost suché a knedlíky také, takže bez omáčky to moc dobré nebude,“ varovala jsem ji.

„My jsme zvyklí dělat maso jen tak nasucho na roštu,“ začala mi vysvětlovat jakoby ji ani nenapadlo, že není první italský turista, se kterým jsem se setkala, a že o rozdílech mezi českou a středomořskou kuchyní  jsem slyšela už nejmíň tisíckrát. Tvářila jsem, že pozorně poslouchám zatímco jsem v duchu váhala mezi lososem a svíčkovou. Abych netrhala partu, rozhodla jsem se nakonec pro svíčkovou i já, ale při pomyšlení, jaké mají srny krásné oči jsem ze své volby moc dobrý pocit neměla. Když číšník přijímal objednávku na srnčí na smetaně bez smetany, pozvedl mírně obočí, ale jako pravý profík nedal najevo co si o tom myslí.

Když už byly talíře na stole,  paní se chvíli vytřeštěně dívala na knedlíky a pak začala opatrně vrtat vidličkou do hromádky brusinek: „Říkala jsem, že chci maso beze všech těch věcí,“ prohodila  vyčítavě.

„Asi jsme si nerozuměli, já pochopila, že to chcete jen bez té omáčky, tak to pardon,“ omlouvala jsem se. „Já panu vrchnímu řeknu aby to odnesl a dal vám jinou porci,“ dodala jsem. 

„Ale to je v pořádku,“ zadržel mě pán a otočil se k manželce. „Tak si ty brusinky jen odsuň na kraj talíře,“ zavrčel. Zřejmě se obával, že když její jídlo odnesou, bude dlouho trvat než přinesou nové a on už měl hlad a nechtěl sedět nad plným talířem a čekat, kdy dorazí porce manželky. Protože jakožto pravý gentleman by nemohl začít jíst, když ostatní u stolu na své jídlo ještě čekají.

Pak spokojen, jak dokázal, svou ženu zpacifikovat, se pustil s chutí do jídla,  zatímco ona užižlala kousek masa a dlouho a důkladně ho žvýkala. Přitom se nenápadně dívala do mého talíře a závistivě pozorovala, jak si s chutí  namáčím knedlíky v omáčce a nožem si na maso přihrnuji brusinky. Očividně v ní probíhal jakýsi vnitřní zápas.

„Měla jste pravdu, je to trochu suché,“ připustila po chvíli a v ústech stále převalovala sousto jakoby přežvykovala seno.“Nemohla byste říct číšníkovi, aby mi trochu té omáčky přece jen přinesl? Ale jen tak stranou zvlášť v omáčníku…a také ještě  nějaké pečivo.“

Cítila jsem jak to ve mně začíná vřít, potlačila jsem nutkání odseknout jí vždyť jsem vám to říkala a mávla jsem na číšníka. Kdy jsem mu sdělila náš požadavek, zatvářil se na okamžik, jakoby ho zabolely zuby a šlehl po mně pohledem, kterým mi výmluvně ač beze slov sdělil, že má toho sekýrování dost a že jsem úplně neschopná, když nedokážu klientům stručně a důrazně vysvětlit, že svíčková bez omáčky je nesmysl. Ale možná nic takového říct nechtěl a já si jeho pohled jenom špatně vysvětlila.

„K těm knedlíčkům si přejete rohlíčky nebo celozrnný chlebíček? “ zeptal se sladko-jedovatě, zatímco nám doléval víno. Při jeho slovech mi vyvstala před očima nedávná situace, kdy se číšník divil proč italští studenti ke knedlu-vepřu-zélu jedí rohlíky, a spousta ostatních, na vlas podobných situací, které jsem v minulosti s turisty zažila, a velmi pravděpodobně ještě zažívat budu (pokud nezměním zaměstnání), a náhle jsem jako prozřením pochopila, co je to kolo věčnosti...to že se věci opakují pořád dokolečka až do úplného zblbnutí a vyčerpání…

Ale pokud člověk z toho všeho zblbnout nechce, nezbývá mu  než uchýlit se k další známé moudrosti a sice, že nemá cenu vzdorovat koloběhu života a bojovat s tím, co nám osud přináší, ale pokorně splynout s proudem. A tak jsem se na číšníka i své spolustolující zářivě usmála, uchopila právě doplněnou skleničku vína a všem připila na zdraví.

Neboť jak pravil jeden čínský filozof: pošetilý ten kdo sedí nad pohárem plným vína a nepije v bláhovém očekávání, že správný okamžik k přípitku ještě nenastal…