Už několikrát jsem zde popisovala své zážitky s italskými turisty, když je provádím po Praze, Největší zádrhele jsou samozřejmě v oblasti gastronomie, protože česká a italská kuchyně, se přece jenom dost liší. Jak Italy uspokojit?
Navrhovat Italům v Praze oběd v italské restauraci se může zdá skutečně absurdní, ale ne tomu, kdo Italy zná a kdo jako já opakovaně zažil situaci, kdy to výslovně vyžadují. Často trvají na tom, aby tam vařil italský kuchař, pila se pouze italská vína a všechny suroviny byly dovezené výhradně z Itálie. Protože když například těstoviny nejsou vyrobené z italské mouky, která se dělá z italského obilí s tvrdým zrnem, tedy takzvané grano duro, tak je to schifo, (tedy hnus) stejně jako když těstoviny nejsou uvařené al dente, což je pak ještě víc schifo, tedy schifo na druhou, a pokud se místo rajčat použije kečup, je to přímo skandál. A pokud místo parmezánu dostanou na špagety nastrouhaný eidam, nechtějí věřit svým očím.
Dalším faux pas je, když někdo na těstoviny s mořskými plody nasype sýr, a to i v případě, že se jedná o pravý parmezán. Tato kombinace je pro většinu Italů naprosto nepřípustná, stejně jako když jim číšník po obědě nabídne cappuccino, protože to se pije ke snídani nebo odpolední merendě, ale po obědě si pravý Ital dává jedině pravé italské espresso.
Podobných prohřešků je celá řada a my středoevropané tyhle nuance nedokážeme ani rozlišit, natož ocenit, ale pro Italy je to zásadní věc. A proto je pro ně návštěva italské restaurace v cizině často velkým zklamáním.
Ale budiž řečeno, že stravovací zvyky Italů se liší podle oblasti, takže, pokud by se u stolu sešel Miláňan se Siciliánem, je docela možné, že by se na některých výše uvedených zásadách neshodli, a možná byli by schopní se kvůli tomu i pohádat. Jenže to, co je pro Italy nevinná přátelská rozmíška, by našinec nejspíš považoval za šílenou hysterickou scénu.
Někdy se stává, že pokud italským turistům navrhnete českou hospůdku, odmítnou s odůvodněním, že je před tím varovali známí, kteří Prahu navštívili před rokem. Jindy, když jim navrhnete jít do pizzerie, oni se zašprajcují, a naopak vyžadují nějakou typicky českou hospůdku. Někdy mi připadá že to snad dělají naschvál a vždy se rozhodnou přesně opačně, než jak jim navrhnu. Po českém obědě, na kterém sami trvali, pak lítostivě připustí, že jsem měla pravdu, když jsem je upozorňovala, že je naše jídlo hodně odlišné.Při odchodu z pizzerie, či spíš české variace na pizzerii, kterou si navzdory mému varování na špatnou kvalitu prosadili, a která je zklamala rozvařenými těstovinami s kečupem, zase kajícně lamentují, že by bylo bývalo přece jen rozumnější dát na mou radu a ochutnat něco lokálního. Snad nemusím ani zdůrazňovat jak mi tyhle řeči naruší dobré zažívání a vždycky si říkám že příští rok už skutečně změním povolání
