Italové v Praze

Co se líbí a nelíbí návštěvníkům naší Stověžaté matičky? Zde je několik postřehů ze života průvodkyně zahraničních turistů.

Jedna z  věcí, kterou Italové v Praze velice oceňují, je pořádek a čistota na ulicích. Jenže když je napomenu, že ten cigaretový nedopalek, který právě hodili na zem, měli odložit na místo k tomu určené, tváří se ukřivděně jako že je zbytečně buzeruju. Přesto se však pod mým tlakem po několika hodinách natolik vycvičí, že pokud dojedí nanuka, nebo nějakou sladkost, nehodí obal na zem, jak jim káže instinkt,  ale žmoulají ho v ulepené ruce a usilovně předstírají, že hledají popelnici, kam ho odložit. A přitom remcají, že pokud chceme mít čisté město, měli bychom mít všude víc odpadkových košů, a to navzdory tomu, že krátce předtím žasli, kolik jich všude je.

Pokud sedí skupinka Italů někde na lavičce v parku nebo na parkovišti a občerstvují  se, zanechají za sebou prázdné lahve a tácky od hranolků s takovou ležérností, jako by odcházeli z restaurace, kde se samozřejmě předpokládá, že po nich ze stolu sklidí číšník.

Další italskou specialitou je jejich přirozený a velmi silně zakořeněný sklon k individualismu, o čemž byla zmínka  v blogu o usazování Italů v restauraci. Řídit se pravidly, jakýmikoliv, rozhodně není právě typickou italskou filozofií a viditelně se to příčí jejich mentalitě.  Většina příkazů a zákonů je pro ně spíše vítaným motivem k diskuzi, ve které se snaží dokázat, jak je to které nařízení nesmyslné a nelogické, jak jinak a líp by se to dalo udělat, obejít, přechytračit. Popřípadě se snaží najít  důvod, proč právě na ně by se to nemělo vztahovat a proč právě oni si z dané povinnosti zaslouží výjimku. Akceptovat zákazy považují téměř za urážku jejich zdravého rozumu a podceňování přirozeného intelektu, a proto je většinou ignorují. A když už nějaký pokyn vezmou na vědomí, tak se jím neřídí doslovně, ale berou ho jen jako přibližné doporučení.

Nejlépe je to vidět v dopravě, ve které se snad nejvýrazněji projevuje (také v jednom z předchozích blogů  zmíněné) dělení Itálie na civilizovaný sever a „rozvernější“ Jih. Mnoho řidičů na jih od Říma například zaboha nepochopí, proč by měli parkovat na pravé straně vozovky, když obchod do kterého si potřebují skočit je na straně levé. Zaparkovat v protisměru jim připadá bezpečnější a logičtější, než muset pak přecházet vozovku. Stejně tak stání na přechodu je pro jižana běžnou praxí, vždyť chodec se může protáhnout štěrbinou mezi dvěma parkujícími auty, zatímco řidič by musel kdovíjak dlouho hledat místo a ještě se pak vracet pěšky zpět. Červené světlo na semaforech spíše než pokyn ke stání,  je pro ně jen upozornění zpomalit, a dělení vozovky na pruhy jim  připadá už zcela zbytečné. Proč by v místě, kam se vejdou tři nebo čtyři auta, měla jet jenom dvě? To přece zpomaluje provoz a komplikuje dopravu…Navzdory všemu tomu zdánlivému chaosu musím připustit,  že na ulicích Neapole jsem nikdy neviděla tolik bouraček, jako u nás v naší civilizované zlaté Praze…