Zní to možná šíleně, ale ke svým čtyřicátým narozeninám jsem si koupila hrob na Olšanech. Ne že bych byla tak bláznivá, nebo měla takové morbidní představy o narozeninovém dárku. Ale já vlastně musela nic jiného mi totiž nezbývalo
Týden před narozeninami mi umřela mamka. Odvezla jsem ji do nemocnice čtrnáct dní před tím, ale věřila jsem , že po týdnu maximálně deseti dnech bude zas doma.
"Vypadáš už líp," říkala jsem ji, když jsme se viděly naposled, ačkoliv to ani jedna z nás netušila, takže jsme se vlastně ani pořádně nerozloučily. Cpala jsem do ní banán, jak do malého dítěte. "Tak ještě kousek, mami, jez, musíš zesílit, abys na tu narozeninovou oslavu byla fit."
"Konec návštěv," přerušila nás sestřička a nenápadně tak vyháněla z pokojů příbuzné. Kdybych tak jen tehdy věděla, že za pár hodin umře, tak bych se vyhnat nedala. Seděla bych tam u ní celou noc a držela ji za ruku a nenechala ji umřít... prostě bych jí to nedovolila....
Byl to šok když mi druhý den z nemocnice volali a oznámili tu smutnou zprávu. Nebyla jsem ani schopná zařizovat takové ty běžné věci kolem pohřbu, ale musela jsem. Táta i brácha umřeli pár let předtím, oba předčasně a nečekaně, takže jsem neměla nikoho, kdo by to udělal za mě. Tím víc mě ranilo, když se setřenice postavila proti tomu, abych mámu uložila ke zbytku rodiny na Olšanech. To poslední volné místo, které bylo plánované pro mámu, si najednou usurpovala pro sebe. Babička hrob kdysi koupila pro sebe a dědu, své dvě děti, tedy mého otce a tetu, a jejich partnery. A přestože se rodiče rozvedli, zbytek familie držel nadále pohromadě, takže všechny tetičky strýčkové setřenice a bratranci tak nějak automaticky předpokládali, že Tánička, tedy moje mamka, nakonec alespoň po smrti znovu spočine po manželově boku. Ale sestřenice Dana najednou tvrdila, že to místo babička plánovala pro ni. Napadlo mě, že přece by jednou měla spíš ležet někde se svým mužem a ne zabírat místo mojí mamky, ale přišlo mi absurdní se takto nedůstojně dohadovat. Ale mrzelo mě to, protože jako většina dětí z rozvedených rodin jsem celý život podvědomě toužila po tom, aby se rodiče zas dali dohromady, takže alespoň symbolicky se mi moje přání mohlo splnit. A je pravdou že zhruba půl roku před smrtí u nás táta pobýval často, jakoby mámě chtěl celé ty roky vynahradit, jako by tušil že už nebude mít příležitost odčinit tu bolest, kterou jí kdysi způsobil...
Ikdyž většina rodiny stála při mně, takže bych svou nakonec asi prosadila a mámu k taťkovi přece jen uložila, ozvalo se ve mě znamení Berana a já, místo abych se se setřenicí hádala nebo ji přesvědčovala, vzala jsem úspory a koupila mámě její vlastní hrob. No její, vlastně jednou bude i můj, koupila jsem už rovnou větší, takže až umřu, můj syn alespoň nebude mít alespoň jednou problém typu "kam s ní", tedy kam s mojí mrtvolou, a bude mě moci uložit vedle babičky, teda jeho babičky a mojí mamky. A dokonce se mi podařilo sehnat místo hned naproti tomu původnímu, kde je babička s dědou a ostatní, takže budeme zase jednou všichni pohromadě.
"Nebudem se přeci doprošovat mami viď," šeptala jsem urně s máminým popelem, když jsem si ji nesla z pohřební služby. "To budeš koukat, jakej krásnej hrobeček jsem ti koupila, a hned přes uličku leží táta, tak když jste se nebyli schopni domluvit zaživa, tak teď si budete moc povídat každý den a každou noc a celou věčnost."
A tak zatímco mé kamarádky si ke čtyřicátinám dopřály exotickou cestu nebo nějaký šperk, já si koupila hrob na Olšanech.
Každý máme holt něco.
