Domluvíme se rukama nohama

Komunikace mezi lidmi různých národností je obtížná, pokud oba mluvčí neovládají alespoň základy nějakého světového jazyka. Naštěstí je tu angličtina, kterou dnes,  alespoň částečně, zná skoro každý

Je zajímavé kolik celkem inteligentních lidí podléhá klamu,  že když komunikují s cizincem, jehož jazyk neznají, stačí jim k tomu rodná řeč s tím,  že zřetelně a velmi pomalu vyslovují, nečasují slovesa a používají jen infinitivy, popřípadě redukují počet slov na nejnižší možnou mez. Takže docela rozumně vypadající  člověk je schopen vyprodukovat větu jako: JÁ…(zaklepe si přitom na hruď) VČERA JÍT…(střídavě kmitá ukazováčkem a prostředníčkem jakoby naznačoval chůzi) DO HOSPODA (pantonimicky předvede jak do sebe obrací půllitr piva) A PAK MI BÝT ŠPATNĚ (přitom se chytí za žaludek a se děsivou grimasou naznačuje zvracení včetně věrné reprodukce zvuků které tuto činnost obvykle doprovází). Zkuste si představit vyděšený výraz cizince, který se snaží podobné sdělení dešifrovat.

Ale ikdyž jazyk ovládáte, stačí odlišná výslovnost a už v tom lítáte. Třeba u angličtiny je to velký problém, což ví asi každý student angličtiny, který se poprvé setká třeba s Australany – musí mít pocit, že se několik let se pachtil na jazykové škole úplně zbytečně, protože jazyk kterým australští turisté  hovoří, nemá s angličtinou moc společného.

Jedna známá mi vyprávěla, jak s nějakým americkým důchodcem diskutovala o tom, kolik českých sportovců se v Americe proslavilo. Shodli se na jménech jako Lendl, Navrátilová, ale zmátl ji, když  začal mluvit o krasobruslaři Dželinekovi.  Když pak v obchodě nakupovali Becherovku, ukázal na nějakou láhev s lihovinou a zaradoval se: „Hele Dželinek. Vy jste říkala že ho neznáte, ale jak vidím, tak se po něm jmenuje slivovice.“ Byl to samozřejmě Jelínek, ale té mé známé to v tu chvíli nedošlo. Kromě jazykové bariéry to byl možná i generační rozdíl, jako mladá holka na si na krasobruslaře Jelínka ani nevzpomněla.