Kdysi jsem při cestě do Francie navštívila jeden z mnoha vojenských hřbitovů. Procházet nekonečnými řadami bílých křížů je úplně jiný pocit, než to vidět na fotce nebo dokumentárním filmu. Cítila jsem, že tam ti mrtví někde jsou.
Když jsem procházela těmi nekonečnými řadami prostých bílých křížů, představila jsem si za každým z nich konkrétního chlapa, mladýho krásnýho kluka, který mohl udělat tolik ženských šťastnými, nebo tátu od rodiny, na kterého doma marně čekaly děti a žena. . Představila jsem si i ty statisíce, milióny žen, které se nikdy nedočkaly návratu syna nebo manžela milence či otce svých dětí.
Teprve ty nekonečné řady bílých křížů, když mezi nimi bloumáte, člověku hmatatelně přiblíží a dají pocítit skutečný rozsah té hrůzy, obrovské množství tak zbytečně zmařených lidských osudů.
Dnes se slavil konec první světové války, ale pár desítek let nato, vypukla druhá, neméně děsivá a právě tak zbytečná. V Aromanches, kde jsem byla, je muzeum připomínající vylodění spojenců v Normandii.
Kdo viděl nějaký film o tom nesmyslném masakru, umí si představit ten pocit jít po pláži kde se to kdysi odehrálo. Připomínáme se války v naději že žádné už nebudou. Ale ony jsou pořád, po celém světě se neustále válčí a, jen my máme to štěstí, že tady je zatím klid. A tak mi to nedalo a kromě všech těch padlých jsem pomyslela na to, že i dneska stejně zbytečně umírají lidé v jiných nesmyslných válkách.
Jen o trochu dál...Ale vzhledem k tomu, že letadlem se dnes za pár hodin dostanete kamkoliv, tak je to vlastně jen kousek od nás...
