Další tipy jak vytáčet průvodce

V jednom z mých předchozích blogů jsem popsala několik způsobů, kterými mi turisté dokáží znepříjemnit vykonávání mé profese, ačkoliv hodnoceno s určitým časovým odstupem, je to vlastně sranda.

Doslova evergreenem v hitparádě způsobů jak vytáčet průvodce je naprostá nesoustředěnost turistů. Je logické, že na dovolené se člověk cítí uvolněně a chce se odpoutat od všedních problémů, a tak se snažím mít pochopení pro důchodce, kteří se chovají jako rozpustilí puberťáci, nezlobit se na ně, když neposlouchají co říkám, nebo že se nahlas baví při mém výkladu, ignoruji výbuchy smíchu, kterými mě přerušují. Ale někdy to chce hodně trpělivosti.

Opakovat vše pořád do kolečka až téměř do zblbnutí je jednou z konstant průvodcovské práce, zejména pokud se jedná o časové údaje. Přesto vás naštve,  když jim pro po stopadesáté opakujete čas odjezdu, a pak se jich ještě deset přijde zeptat, kdy odjíždíme.

Jinou variantou je, že při stopadesátém opakování určité informace se na vás podívají jako na sklerotického blbce, který říká pořád to samé, protože si nepamatuje co řekl před pěti minutami. „Ale to jste přece už říkala několikrát,“ reagují tónem, jakým se hovoří s duševně chorými, přesto pak na místo srazu dorazí se zpožděním a na svou omluvu uvedou, že jim nikdo nic neřekl.

Další věc, kterou dokážou nedisciplinovaní a nepozorní turisté průvodce pěkně vytáčet je, když při okružce projíždíme kolem památek, na které se je snažím usilovně upozornit, ale oni mají právě na práci spoustu jiných věcí – žvaní se spolusedícím, přehrabují se v kabelce, telefonují, čtou si v průvodci, navzájem si ukazují suvenýry, které koupili na poslední zastávce, popřípadě fotografují nějakou blbost na opačné straně, než kam ukazuji. Ale sotva pozoruhodnost, mineme, tak se po ní ptají:“A kdy nám konečně ukážete to slavné židovské město?“ otážou se s nevinným úsměvem poté co jsme prošli kolem pěti synagog před nimiž jsem podala vyčerpávající podrobný výklad.

Jednou jsme po půldenním okruhu Pražským hradem sešli Malou Stranou dolů, a já je na Karlově mostě upozornila, aby se otočili zpět, a z dálky si vyfotili Hradčany, kde jsme strávili předchozí čtyři hodiny velice detailní prohlídkou.

„Co je to za hrad tam nahoře na kopci?“ ptala se mě starší Italka  a ukazovala na Svatovítský chrám. Právě přestala fotit labutě na Vltavě, takže má slova zřejmě přeslechla a vůbec nechápala, proč jsem při jejím nevinném dotazu zezelenala vzteky. Ale možná jen zkoušela kolik vydržím.