Tato parafráze rčení, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, vyjadřuje jeden poznatek:Pokud mluvíme s někým, kdo žil delší dobu v cizině, anebo tam stále žije a stavil se doma jen tak na skok, stává se, že mu občas nerozumíme.
Zatímco dotyčný si zoufá nad tím, kam se ta čeština za dobu jeho nepřítomosti posunula, my máme občas dojem, že se jen předvádí, a ta špatná výslovost a hojnost cizích slov v jeho mluvě, je pouze předstíraná, a považujeme ho za nafoukance, který se předvádí. Protože pokud někdo neumí cizí jazyky, nepovažuje to většinou za svůj nedostatek, ale naopak považuje za projev hlouposti neznalost češtiny u toho, s kým právě konverzuje. To ale není jen typicky česká malost, třeba anglicky hovořící národy, nebo přesněji řečeno ti jejich příslušníci, kteří jiný jazyk než angličtinu neovládají, také považují automaticky za debila, nebo přinejmenším intelektuálně zaostalého každého, kdo neumí pořádně anglicky, aniž by si uvědomili, že dotyčný, na rozdíl od nich, zná přinejmenším jeden další jazyk, tedy ten svůj rodný. A tak americký nevzdělaný dřevorubec se bude posmívat čínskému lékaři či doktorovi filozofie a bude ho považovat za retardovaného hlupáka jen proto, že nově příchozí neovládá všechny hovorové výrazy nebo dřevorubecký argot.
Nežila jsem v Itálii zas tak dlouho abych měla s češtinou problémy, ale vzhledem k tomu, že pracuji jako průvodkyně cizinců stává se mi, že když celý den se svými klienty hovořím italsky nebo anglicky, vsunu pak do češtiny nějaký ten cizí výraz anebo neumím hned najít správný český ekvivalent. A tak když při pohledu na roztomilé štěnátko nebo koťátko spustím puči puči puči, dívají se na mě spolukrajané jako na debila. Stejně tak když místo jablečný kompot řeknu vařená jablka, pod dojmem italského mele cotte, anebo když se mi něco nedaří a já si mumlám ti pareva? (Puči puči je něco asi jako naše čičičičí, ale nedělá se to jen na kočičky ale na všechno co nám připadá roztomilé)
Pokud ovšem narazíte na někoho, kdo jazyky zná, je to v pohodě, protože on sám si dovodí či odvodí i to, co neřeknete přesně. Jednou jsem si během dvojjazyčného okruhu Prahou nemohla hned vybavit italské la nebbia, tedy mlha, a tak podle anglického fog jsem řekla la foga. Jeden italský důchodce, ze skupinky, kterou jsem prováděla, bývalý zemědělec z Pádské nížiny, který ani neuměl pořádně spisovnou italštinu ale jen dialekt svého kraje, se mohl uchcechtat, jak jsem hloupá, že takové slovo on nezná. Jeho manželka, která znala angličtinu, a z kontextu-mluvila jsem o tom jaké je u nás klima, si vyvodila o čem je řeč, a snadno pochopila, že jsem jen zaměnila angličtinu a italštinu. A já naopak pochopila, že pokud mluvíte se vzdělaným člověkem, můžete si dovolit i nějakou tu chybičku. Ale s nevzdělancem a hlupákem nikdy. A to i v případě, že mluvíte se svým krajanem a tudíž oba mluvíte stejným jazykem.
