Chlap s ženským parfémem

Být průvodcem neznamená jen znát jazyky a kunsthistorii, taky musíte být tak trochu diplomatem a psychologem, protože někdy se dostanete do situací, kdy musíte obrušovat hrany a sbližovat opačná stanoviska.

Jednou jsem vezla skupinku z Německa. Řidič byl Čech a tourleaderka Němka Irma. Jedna z prvních věcí, kterou mi Irma sdělila, byla ta, že prý si při nakládání kufrů všimla, jak je pan řidič cítit potem, abych mu to prý nějak taktně sdělila. Opravdu jsem nevěděla, jak něco takového taktně sdělit. Navíc kufry, které řidič nakládal, byly výjimečně těžké, protože se jednalo o Američany, kteří cestovali dva týdny po Evropě, takže měli zavazadel víc, než bývá obvyklé, a tudíž se mi zdálo pochopitelné, že se ten chudák zapotil.

Vykládat turistům starou českou zásadu, že správnej chlap má smrdět, prdět a klít, mi nepřipadalo vhodné, a tak jsem kolem sebe začala za jízdy rozprašovat voňavku a občas nenápadně zamířila i na řidiče. Byl to typicky ženský jemný parfém s květinově nasládlou vůní, ale zdálo se mi pořád lepší, aby řidič voněl jako ženská, než aby  si na něj klienti stěžovali že nevoní vůbec. Jen mě mrzelo, že právě ten den jsem si vzala poměrně drahý parfém, a ne nějaký levný deodorant.

Ale vděku jsem se nedočkala. Pan řidič totiž po chvíli nevrle zabručel, abych to s těma konvalinkama nepřeháněla, protože má na podobné smrady alergii, a mohly by mu začít slzet oči. To že je někdo schopný parfém Bulgary nazvat konvalinkami mě skutečně rozhodilo. Jak jsem se z toho šoku pomalu vzpamatovávala, řidič mě uzemnil podruhé když mi oznámil, že potřebuje zastavit. Napřed jsem se lekla, že mu Bulgary skutečně přivodil nějakou alergii, pak mě napadlo, jestli autobus nemá nějaké technické problémy. Porucha by bylo to poslední co bych potřebovala.

 „Proč zastavit? Máme mít přestávku až po dvou hodinách jízdy.“ Nenápadně jsem udělala gesto směrem k podřimující Irmě a ztišila hlas:“Snažte se nedělat žádné problémy, protože ona je přesně ten typ, co si na nás bude stěžovat pro každou maličkost.“ Chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem si řekla, když on byl tak netaktní že můj parfém ponížil na konvalinky, proč bych si já brala servítky?

„Proč myslíte že jsem tu rozprašovala ty voňavky? Vždyť jí vadilo i to že jste trochu zpocený.“

„Jenže já si potřebuju odskočit,“ trval na svém jakoby mě vůbec neposlouchal a nervózně se zavrtěl. Vždycky jsem se snažila s řidiči vycházet dobře a bylo mi zcela cizí někomu něco nařizovat, nikdy jsem netrpěla manipulativními mindráky a mnohdy jsem žasla, s jakou arogancí se některé mé kolegyně k řidičům chovají. Ale také jsem věděla, že v očích klientů je za všechno zodpovědná průvodkyně a nějaké výmluvy, že řidič mě neposlechl, je nezajímají. Pokusila jsem se ho proto od jeho úmyslu odradit: „Minule jsem tuhle trasu jela s Jirkou a ten stavěl až..

Znovu mě nenechal domluvit. Asi byl té zásady, že když mluví chlap, správná ženská drží zobák.

„Hele Jirka je mladej kluk a ještě neví, co to je mít problémy s prostatou,“ odsekl a začal zpomalovat, aby zastavil u benzínky.

“Co se děje?“ptala se Irma, která mezitím se probrala z dřímoty a jakmile autobus zastavil, vyskočila jako čertík na pérku.

„Vše ok,“ tvrdila jsem abych ji uklidnila a snažila se vyprodukovat ten nejzářivější úsměv, jakého jsem byla schopna. Pak jsem se otočila se zpět na řidiče, kterému jsem naopak věnovala tu nejvýhružnější grimasu. Ale on se na mě ani nepodíval, takže se má snaha zcela míjela účinkem.

Jak autobus zastavil, začali se probírat naši američtí turisté a chtěli také vystupovat. Musela jsem jim vysvětlit že ještě není slíbená pauza a že řidič si musel jen odskočit a zařídit něco velmi naléhavého. Irma se na mě zamračeně podívala, ale nic neříkala. Mezi sedačkami se ozývalo remcání jako: Proč stavíme, když jsme před chvilkou vyjeli? Co se stalo? Nemáme poruchu?

Irma se ke mně naklonila a začala mi šeptem vyčítat, že jsem řidiče od jeho rozhodnutí nedokázala odvrátit. Na tváři přitom měla nevinný úsměv, jako bychom se bavili o francouzské manikúře, aby klienty nijak nezneklidnila.

„A co jsem měla dělat?“ bránila jsem se, a stejně jako ona jsem se snažila tváři bezstarostně aby nikdo nepoznal, že se děje něco neplánovaného.

„Řidič přece musí poslouchat tvoje pokyny a ne že ty budeš poslouchat jeho!“ trvala na svém. Měla pravdu, ale ona asi netušila, že profesionalita u nás ještě není v podvědomí lidí tak zakořeněná. Konec konců  co já nebo ona jako ženské víme o prostatě, jestli si ten chudák potřebuje odskočit tak…

 Ale ona se mezitím ujala mikrofonu a začala lidem říkat něco o úrovni služeb a mentalitě lidí bývalého komunistického bloku s takovou jedovatostí, že jsem měla chuť jí mikrofon vyškubnout z ruky a narvat do tý její bezchybně namalovaný huby s oslnivě vybělenými zuby. Naštěstí byl řidič za chvíli zpátky a tak jsme pokračovali v jízdě, klienti zase začali podřimovat, Irma na mě a na řidiče vrhala zlostné pohledy plné pohrdání a já si říkala, jak to s ní asi vydržím celý den.

Ale vydržela, Ono mi nic jiného ani nezbylo.