Černoši na italských plážích

O lidech exotického vzhledu, pohybujících se po Evropě, se mluví teprve několik posledních let v souvislosti s vlnou imigrace, ale na italských plážích se to jimi hemžilo už před víc jak čtvrt stoletím.

Tehdy se jim ale neříkalo imigranti nýbrž "vukomprá", což pochází z francouzského voulez vous comprare, tedy nechcete si koupit? Pocházeli většinou ze Senegalu, nebo jiných afrických zemí, které kdysi patřily k francouzským koloniím, a tak minimum francouzštiny patřilo k jejich běžnému vzdělání. To asi Francouzi netušili, když kdysi tyto země kolonizovali a vnutili jejím obyvatelům francouzštinu, že jednou tak usnadní pohyb po Evropě potomkům těchto černochů, které používali jako otroky, ikdyž se tomu tak už neříkalo, protože minimální, skutečně minimální mzdu jim za dřinu v dolech či jinde vypláceli.

Ale zpět na italské pláže-když jsme tam po pádu komunistického režimu konečně směli častěji jezdit za sluníčkem a památkami, nedali se tito černí obchodníci přehlédnout. Mělo to výhodu-nemuseli jste se v tom vedru nikam trmácet za nákupy, protože zboží se k vám, v rukou těchto ambulantních trhovců, dostalo pohodlně přímo na pláži, takže nebylo nutné vzdát se lenošení u moře. Tedy pohodlně z pohledu kupujícího, rozvaleného na lehátku pod slunečníkem,  nepohodlné to naopak muselo být pro ty, kteří se po plážích se zbožím na ramenou trmáceli celé dny. Někteří nabízeli šperky nebo suvenýry, někteří oblečení .Obrovské plné a očividně pořádně těžké tašky, nebo častěji přes rameno dlouhou tyč, na které byly navěšeny šatičky, plavečky, šortečky...

Pro nás z Východu, kteří jsme byli zvyklí vše shánět pod pultem. nebo stát dlouhé fronty, když právě v Máji nebo Kotvě dostali nové zboží, hotový ráj na zemi. A tak jsme se kolem těchto prodejců houfovali a brali jim ty krásné hadýrky z rukou. Italské sošné matróny se však často ani neobtěžovaly vstát z lehátek, jen na hubené zpocené prodejce mávly rukou, některé gestem jakoby přivolávaly psa, a pak se dlouze dohadovaly o cenu jakéhokoliv nesmyslu, po kterém ony, nebo jejich četné dětičky poskakující kolem, zatoužily. Někdy mi připadalo dost kruté, když bohatě vypadající panička-kdo má na to aby si celé léto platil několik lehátek a slunečník chudý nebude- se byla schopná do krve hádat o pár drobných. Vím že smlouvání k Italům patří, ale přesto mi to vůči těm uhoněným chudákům, pro které i těch pár drobných znamenalo, zda ten večer budou mít jídlo nebo ne,  přišlo nemístné.

Nechápala jsem, jak v tom horku dokáži ti hubení zpocení muži celého hodiny bloumat po pláži a vláčet se s tak těžkým nákladem-jen kousek co jsem musela doběhnout k vodě mě přesvědčil, že písek je tak rozpálený, že jsem musela poskakovat, abych si nespálila chodidla. 

Jednou jsem se s jedním prodejcem dala do řeči, protože kromě francouzštiny a rodné hatmatilky ovládal docela slušně i angličtinu a částečně italštinu-na rozdíl od mnohých Italů, kteří mluvili jen italsky a přesto k těmto lidem přistupovali jako k naprostým ignorantům a hlupákům. Vyprávěl mi, že i s tím málem, co si tady vydělá-málem na evropské poměry- si za těch pár letních měsíců může dovolit nejen cestu, ale ještě přiveze peníze, ze kterých jeho rodina pak žije mnoho měsíců. Zboží dostává od italských obchodníků, kteří mu ho dávají do komise. a ještě se tak zbavují ležáků a zvýší si obrat. Přespává s jinými spolukrajany v chatrčích, živí se velice skromně, ale když se vrátí do rodné země, jsou v očích ostatních ti privilegovaní. Pokud neprodávají zboží, pracují pro italské zemědělce a na plantážích sklízí rajčata, citrusy a zeleninu. Za pár drobných, za které to ani polští a ukrajinští nádeníci nebyli ochotní dělat.

Co se z toho dá vyvodit?

Když tito lidé udělali v očích svých krajanů takzvaně štěstí, protože vydělali na jejich poměry velké prachy za pár měsíců práce, není divu. že postupně se tato fáma začala šířit v zemích, kde panuje chudoba jakou si těžko umíme představit- a že do Evropy zatoužili přijet další a další. Pro evropské podnikatele, kteří těchto levných pracovníků využívali, to byl také výhodný obchod, a tak to šlo léta dál. No a pak přišel pád několika diktátorů, kteří už nestřežili svá území pevnou rukou, třeba v Lybii nebo Iráku, což umožnilo nekontrolovatelný pohyb mas, války a vraždění islámských fanatiků vše urychlily, protože daly masám statut uprchlíků.

Samozřejmě netvrdím, že za vše může jen chamtivost evropských podnikatelů, kteří po desetiletí pomáhali těmto lidem v Evropě pracovat načerno, za mlčenlivého souhlasu politiků, kteří přivírali oči. ať z hlouposti či  z toho také něco měli, každopádně současná katastrofa v podobě imigrantské vlny má delší a složitější pozadí, než jsou politické elity ochotné připustit.