Šlapat po bobkovém listí je určitě lepší, než si šlapat po štěstí, nebo dokonce šlapat přímo v bobcích či bobkách. Poetičtěji by jistě znělo kdybych napsala, že jsem kráčela cestou vysypanou vavřínem
Teda on ho tam nikdo nesypal, ono tam padalo samo, protože bylo suché a horké léto (vyjímečně horké i na italské poměry) a jak stromy roubící cestu zasychaly, listí se z nich sypalo jako u nás na podzim.
Vzhledem k tomu, že vavřín je synonymem pro vznešenost, a velcí mužové minulosti si kladli za čest, když si jím mohli přikrášlit skráň za své zásluhy o umění a vědu, tak možná zní neuctivě, že se v něm někdo jen tak brouzdá a rochní, a hospodyňka znající vavřín jen jako koření to může považovat za marnotratné plýtvání a znehodnocování něčeho, co on musí nakupovat v obchodě, zatímco jiní po tom klidně šlapou a tím ničí.Na svou omluvu musím uvést, že jsem zprvu vůbec netušila, že pěšinka po níž jsme se ubírali k jeskyni Kumské Sibylly je vysypaná vavřínovým listím.
Předtím jsem nikdy čerstvý vavřín neviděla a bobkový list jsem znala jen jako koření, kdy jsem ho už značně polámané a vyčichlé vyndávala z pytlíčku a přidávala do svíčkové omáčky nebo nakládaných okurek. Ale v takovém množstvím a tak čerstvé-teda relativně ve srovnání s tím co se prodávalo u nás, tak takové jsem viděla poprvé.
Po několik krocích mamka povídá: Holka, tady to voní...úplně jak kdyby tu někde vařili svíčkovou..Podívaly jsem se na sebe, pak na pěšinku pod své nohy a v tom nám to došlo. Pro jistotu jsem se sehnula a pár lístků zvedla k nosu. Nemusel jsem je ani mnout, ta vůně se z nich linula tak silně a omamně, že nebylo pochyb. Nedalo nám to a nenápadně jsme pár lístků posbíraly a cpali do kabelek. Ale asi to nebylo dost nenápadné, protože domorodci kolem se po nás nechápavě a trochu pohoršeně ohlíželi, a Zia Adalgisa (čti Adaldžíza), která tam byla s námi na výletě se smíchem utrousila, že jí děláme ostudu. No jo, ty turistky ze zemí bývalého východního bloku...Ale když viděla, že jsem z toho, pro ni zcela obyčejného listí jak u vytržení, potěšila nás slibem, že má na zahradě pár již vzrostlých a statných vavřínů, takže si u ní pak můžeme natrhat čerstvý.
Ale něco konkrétnímu k tomu výletu:
Jeskyně Kumské Sybilly se nachází, jak jinak než v Kumě, italsky se to píše Cuma, čte Kuma, a nachází se mezi Pozzuoli e Bacoli, v oblasti Flegrejských polí severně od Neapole. Jak se Pozzuoli, o kterém bude ještě řeč později, pomalu rozrůstá, dá se Kuma dnes už považovat ze jeho východní periferii. Starověké sídliště založili Řekové v 8. století před naším letopočtem jako jednu z nejstarších řeckých kolonií v Itálii. Vlastně velká část jižní Itálie včetně Sicílie patřila do takzvané Magna Grecia, kde se dnes rozkládají provincie Campania, Apulia, Basilicata a Calabria. V Kumě se nachází zříceniny akropole, zbytky Apolónova chrámu a na nejvyšším místě pozůstatky Diova chrámu, přestavěného na baziliku. Shora z kopce je překrásný výhled na pobřeží a moře¨, a ikdyž se ze starověkých chrámů moc nezachovalo, kouzlo krajiny zůstáváa dá chápat, co starověké Řeky přimělo zasvětit to místo bohům.
Největším lákadlem je samozřejmě jeskyně orákula (Antro della Sibilla). Jeskyni vykopal teprve roku 1932 italský archeolog Amedeo Maiuri. Působivá je především přes 100 metrů dlouhá chodba s trapézovým průřezem, osvětlovaná šesti postranními tunely a vedoucí k samotné svatyni, kde Sibyla pronášela svá proroctví. Kumská Sibyla bývá zobrazována jako stará žena se svalnatou postavou, tmavou pletí a obličejem plným vrásek, již v antice byla známou věštkyní a ve svých dílech ji zmiňuje i Vergilius.
Teda abyste nemysleli že kecám, možná znáte jinou sybillu, ono jich bylo hned několik. Nejslavnější je asi ta Delfská. V raných dobách starověku se filosofové sice zmiňují jen o jedné (Platón, Hérakleitos), později ale přibývaly, nejspíš to začalo být módní a možná i lukrativní záležitostí. Asi jako u nás po Sametovce se najednou vynořila spousta vědem a věštkyní, které na diváky z obrazovek kromě údajně škodlivého televizního záření posílají svou pozitivní energii, a pomocí barevných pastelek, svíček, provázků, křišťálových koulí a jiných tajuplných předmětů přepovídají buducnost. Netuším kolik za to brala skutečná Sibylla, těmhle našim televizním často stačí jen poplatek za telefon. Když vzpomenu na kněžnu Libuši, jak z Vyšehradu věštila slávu Praze, a docela se trefila, tak se dá říct, že i u nás v tom máme dávnou tradici. A vlastně Lomikar a Kozina, co to bylo jiného než věštecká předpověď? Škoda, že to předvídání tak přesně nevychází také našim meteorologům, a nechápu proč ve zprávách radši nenajmou nějakou tu vědmu. Možná byla věštkyní i moje babička, aniž by to tušila, protože mi často říkala: Holka ty s tou tvojí tvrdou palicí to nebudeš mít v životě lehký...
A taky se trefila...Tohle věštění jí vyšlo stoprocentně... Z knížky Jak jsem objevovala Itálii- Pokračování někdy příště
