Bojovná Amazonka versus víla Amálka

Jsou české ženy tolerantnější a více přizpůsobivé než jinde ve světě, a nebo jsou to tvrdé emancipované bojovnice?

Nedávno jsem četla knihu The  Republic of Burma Shave (Carnegie Mellon University Press, Pittsburgh 2001) Její autor Američan Richard Katrovas v Praze pobýval po určitý čas, vedl jazykové kurzy a oženil se tu, takže měl možnost poznat poměry, jaké u nás panují. Také on ve své knize vyjadřuje podiv nad tím, jak jsou české ženy, ale hlavně naše společnost, tolerantní k prohřeškům silnější polovičky lidstva. 

Tedy ne že by zmíněný autor byl nějaký vzorňák, sám dlouho lavíroval mezi svou bývalou americkou ženou a novou českou, ale přinejmenším si připouštěl nemorálnost svého chování.

Ve zmíněné knize uvádí, že to co je ve Státech považováno za podlé, je u nás považováno za běžné. Doslova říká, že americká exmanželka je produktem kultury, kde sice hodně mužů podvádí, ale když se to provalí, jsou odsouzeni in „biblical terms“, zatímco v Čechách je manželova nevěra přijímána se stejným klidem, jako většina ostatních nevyhnutelných životních katastrof.

„In American terms I´d been a cad, in Czech term I´d simply been  a man“ říká na straně 127 zmíněné knihy. Tedy něco v tom smyslu, že v amerických poměrech by byl padouch, zatímco v těch českých, prostě jenom chlap.           

Naše životní názory jsou vytvářeny zkušenostmi a proto se v průběhu života mění. Všichni se rodíme jako  tabula rasa, ale vnější okolnosti v nás vypěstují jisté postoje. Malé holčičky čtou v pohádkách o silných odvážných a ušlechtilých princích, kteří je budou celý život ochraňovat, ale realita bývá jiná.

Jsou ženy které měly celý život štěstí, jejich kariéru jim pomohl nastartovat vlivný otec, nebo bohatý, často mnohem starší manžel, a nebo se o ně ve stáří postará úspěšný a vděčný syn.

A pak jsou ženy, které nikdy nepocítily silnou ochrannou otcovskou ruku, manžel je jen využíval a podváděl, a o neradostné stáří se jim postará egoistický bezohledný syn. Ženy s tak diametrálně odlišnými osudy nemohou mít samozřejmě na muže stejný názor. Někdo má v životě zkrátka štěstí a jiný jen smůlu, ale  také je podstatné, jak jsou ženy společností chráněné. Takže pokud se vám zdá, že některé ženy mají o mužích nenormální mínění, možná nejsou nenormální ty ženy, jen neměly štěstí potkat normální muže. Pokud místo džentlmenů a rytířů, kteří by je silnou rukou ochraňovali, jsou ženy obklopené bezohlednými egoisty, kteří slabší pohlaví bezostyšně využívají a ponižují, není divu, že se z nich stávají bojechtivé amazonky, i když se svým vnitřním ustrojením cítí spíše jako slabé křehké víly. I víly totiž mají pud sebezáchovy a ten dokáže hodně.

A o vílách ještě malý dovětek:

Manželé slaví výročí svatby, když se náhle objeví víla s tím, že jim při té příležitosti splní jakékoliv přání.

„Ráda bych to se svým mužem oslavila na nějakém romantickém místě, třeba vzdáleném exotickém ostrově,“ řekla žena nesměle.

„Není problém,“ odpověděla víla s úsměvem a obrátila se na muže, jaké že je to jeho přání.

„Nechtěl bych tě zklamat, miláčku, ale taková příležitost je jen jednou za život,“ řekl  své manželce a vílu poprosil, aby měl o třicet let mladší ženu. „Vždycky jsem toužil mít podstatně mladší partnerku,“ dodá.

„Není problém,“ odpověla mu víla a jako mávnutím proutku z něho byl vetchý devadesátník. Jeho šedesátiletá žena vedle něj vypadala jako mladice.

Muž se chytil za plešatou hlavu, ale na lítost už bylo pozdě.

Prostě jen zapomněl, že víly jsou rodu ženského.