Bitva o chleba

Pokud jezdíte pravidelně na dovolenou do ciziny určitě jste si všimli, že v řadě zemí . třeba v takové Itálii, je zcela, běžné, že na stole máte automaticky karafu s vodou a pečivo.

Košík s chlebem  postavený na stůl  hned při příchodu do restaurace je tedy věc, kterou Italové považují za zcela samozřejmou. Dnes to naštěstí považuje za běžné i většina podniků v Praze, ale není to pravidlem, a turisté se občas podivují, že je nutné o chleba nebo veku extra požádat. Jsou zvyklí, hned jak zasednou ke stolu, začít připravené pečivo uždibovat, lámat, okusovat a drobit, aby si ukrátili čekání na jídlo. Než dorazí předkrm, je košík často už prázdný.Mimochodem náš chleba Italům moc chutná a pochvalují si ho. Nedávno jsem asistovala u oběda italských studentů, kterým bylo předloženo knedlo-vepřo-zélo.

Každému stolu jsem musela vysvětlovat, co jsou to knedlíky, protože to byla věc, kterou viděli poprvé v jejich krátkém životě, a patrně i naposledy. Ani tvrzení, že je to naše nejtypičtější jídlo, je nepřimělo pozřít víc než dvě sousta. Maso a zelí většinou sice snědli,  ale místo knedlíků přikusovali rohlíky.

„Pane vrchní, přineste ještě nějaké pečivo, už všechno zkonzumovali“ požádala jsem číšníka.

„Na co chleba, vždyť mají knedlíky,“ divil se. Zřejmě to byl nováček, který ještě neviděl italskou skupinu ochutnávající české národní jídlo.„Já vašemu kolegovi před chvílí říkala, aby jste toho pečiva založili už předem radši víc, protože jsou to žrouti,“ poznamenala jsem vyčítavě.

„Tak a můžou konzumovat dál,“ zasmál se,  když přinesl další košíky s rohlíky a chlebem

Bylo mi divné proč tak zdůraznil slovo „konzumovat“, možná mu ten výraz přišel směšný a strojený. Ale v italštině se „konsumare“ používá  běžně, takže jsem to řekla  automaticky, aniž bych o tom přemýšlela.

„To jsou ale trotlové, takový dobrý knedlíky a oni se cpou rohlíkama. Vepřový se zelím a rohlíkama, to je fakt síla,“ žasl číšník a nevěřícně kroutil hlavou. Právě tak nevěřícně kroutili hlavou i „trotlové“, tedy moje skupinka italských studentů, a ptali se mě, proč ten  pirla (italský ekvivalent trotla) nosí pečivo po troškách?

„Kdyby dal na každý stůl pořádný košík s chlebem, jak to bývá u nás v italských restauracích, tak by nemusel tak zbytečně pořád běhat tam a sem,“ argumentovali a jejich poznámka se mi zdála zcela logická, ale neměla jsem sílu jim to vysvětlovat. Kolikrát v agentuře říkám, aby při objednání jídla zdůraznili, že se jedná o italskou skupinu, takže ať počítají s pětinásobným množstvím pečiva, než je tomu běžně.  

Ale je to marný, je to marný, je to marný.

A tak tu bitvu o chleba pro své klienty musím absolvovat vždycky znova.