V případě dovolené jsme se letos rozhodli následovat současný moderní trend, zůstali jsme doma. Ne, že bychom si tak přímo přáli, ale okolnosti rozhodly za nás. Přihodilo se to asi takhle:
Náš rodinný automechanik se přísně podíval na manžela a pravil: „Loni jsem tě varoval, abys nikam s tím autem nejezdil, neposlechls mě. Měls štěstí, vyšlo ti to.“ (Toulali jsme se Francií, projeli jsme krásný kus Provence a Azurového prostředí. Auto vypovědělo draze službu dva týdny po našem návratu domů.)
Nadechl se, ten automechanik, a důrazně pokračoval: „Ale letos bych ti dlouhé cesty fakt nedoporučoval! Drž se tady!“
Rozhodli jsme se pro tentokrát jeho varování uposlechnout. Vyčkali jsme příznivé předpovědi počasí a vyrazili objevovat krásy krajiny v okolí Labe a Opatovického kanálu. Dubové aleje, rybníky, řeka a hlavně rovina od obzoru k obzoru, kdo by se plahočil o dovolené do kopců?!
Kolegyně v práci jsem se zeptala: „Jsi od Pardubic, kam se tam jet podívat?“ Mrskla po mně okem: „Do elektrárny?“ Ale potom vážně dodala: „Zajeď si do Kladrub, do hřebčince, tam se ti bude líbit.“
A měla pravdu. V Kladrubech se mi líbilo opravdu hodně. A zdaleka nejen koně.
Na prohlídku stájí a zámečku jsme se nejdříve nedostali, nesplňovali jsme minimální počet návštěvníků. Zanechali jsme telefonní číslo a vyjeli prozkoumávat anglický park, který k hřebčínu patří. Projížděli jsme kočárové cesty, míjeli jsme pasoucí se koně a vychutnávali okolí. Kdyby odněkud vyjel princ na vyjížďce na koni následovaný našňořenou družinou, vůbec by mě to nepřekvapilo, krajina měla až pohádkový nádech.
Pak jsme se vrátili, protože nám zavolali, že už je nás víc. Bylo nás čtyři a čtvrt (čtvrtině nebyly ani dva roky). Minimální počet návštěvníků jsme sice ani teď nesplňovali, ale nikomu to nevadilo. Paní průvodkyně byla skvělá, informovaná, trpělivá a vyzařovala z ní stavovská hrdost. Stáje i zámeček jsou letos otevřeny po dvouleté rekonstrukci a jsou skutečně nádherné.
Musím se přiznat, že mě prohlídka dostala. Podvědomě jsem očekávala nějakou odlehlou část stáje s vysloužilými dosluhujícími kladrubskými důchodci ve stylu: „Zaplaťte vstupné, tady se podívejte, moc nezdržujte a jdeme dál.“
Procházeli jsme stájemi, kde panoval běžný pracovní ruch, umocněný navíc skutečností, že právě probíhaly učňovské zkoušky učiliště, které patří k hřebčínu. Viděli jsme přípravu koně na vyjížďku i návrat zpět do boxu po práci, mohli jsme pozorovat vyhánění koní na pastvu i zkoušky jízdy s kočárem. Pracující zaměstnanci nás s úsměvem zdravili.
A koně? Ti byli prostě nádherní. Od mladých tříletých krasavců až po hrdé plemenné hřebce, samí krásně urostlí svalovci, přehlídka síly, zdraví a bujnosti. Box za boxem plný krásy. Pozorně si nás prohlíželi a shovívavě přikyvovali na naše lichocení. Živé klenoty obklopené péčí a láskou, zvyklé vracet vše, co dostaly, a ještě mnohonásobně víc přidat. O ekonomické hodnotě jsem raději ani nepřemýšlela, musí být závratná.
Stanovený čas prohlídky jsme určitě přetáhli, ale ze stájí jsme i přesto odcházeli neradi. Zámeček, kam jezdila na „chalupu“ císařovna Sisi s císařem je také krásně a citlivě opravený a stojí za návštěvu. Živá krása kladrubských krasavců a pohoda ve stájích mě ale zasáhly mnohem víc.
Dovolenou jsme si užili a skutečnost, že nám cesta zabrala jen pouhé tři hodiny a nikoli tři dny, měla taky něco do sebe. Tak nevím, neměli bychom tomu našemu automechanikovi vlastně poděkovat, že nám otevírá nové obzory?
