Moje přítelkyně Jitka je klientkou ústavu pro mentálně postižené. Setkaly jsme se během jedné mé pracovní etapy a postupně se sblížily. Předpokládala jsem nějak přirozeně, že to budu já, kdo povede a bude učit. Ale opak je pravdou
Jitčino myšlení používá úplně jiné cestičky a často vede k velice překvapivým závěrům. Aspoň pro mě překvapivým.
Teď na začátku roku přišla s myšlenkou na novoroční předsevzetí. Říkala jsem si, taky ji zachvátila infekce a podlehla všeobecné panice, že potřebuje zhubnout a cvičit. Ale její předsevzetí mířilo úplně jinam. Vybrala si ten nejtěžší možný úkol. Rozhodla se, že se pokusí odpustit všem, co jí kdy ublížili, a že se pokusí nějakým způsobem omluvit a znovu navázat kontakt se všemi, kterým ublížila ona. Pomyslela jsem si, není třeba si klást nízké cíle, a popřála hodně štěstí a sil. Já osobně bych vzdala už před startem. Zrazovat ji? Proč? Může slavně zvítězit a já budu ten, kdo bude čučet na drát. Každý má právo na vítězné bitvy. A konečně i na porážky.
Občas se mi stává, že i trošku závidím. Jitka je velice nesmlouvavá ve svých postojích, buď někoho bere, nebo ne. Neobtěžuje se nějakou diplomacií a přetvářkou, když má ráda, má ráda, když ne, není co řešit. Pochopitelně, že se dostává do konfliktů, ne každý je schopen takové jednání ustát a strávit. Jitka má jasno, jeho problém, přece nebude říkat něco, co necítí. Někdy si hlavně při pracovní komunikaci, kdy dostávám křeč z povinného úsměvu, na ni vzpomenu. Říkám si, jak by bylo fajn a uvolňující při hovoru s některými jedinci využít diagnózu a pěkně na rovinu jim říct, co se bez diagnózy posouvá do sféry nesdělitelného. Ta úleva! Ale co následky, kdyby se podobné jednáni ujalo jako norma?! Radši nemyslet! Diplomaté by se houfně hlásili o podporu v nezaměstnanosti, právníci a psychiatři by měli žně a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby takové chování způsobilo zánik naší civilizace.
Díky Jitce si taky opakovaně uvědomuji, jak moc jsem bohatá. Mám vlastní domov, manžela, děti, mohu pracovat. Pravda, takhle v pondělí brzo po ránu, když vstávám do tmy, je těžké přesvědčit samu sebe, že je naprosto skvělé a úžasné, že mohu jít do práce, a nemusím se trápit v teple postele. A při úklidu zašpiněného nádobí a přenášení poházených věcí na jejich původní místo mě napadají zrádné myšlenky, že samota nemůže být až tak zlá, protože nemá vlastně kdo dělat nepořádek. Ale to jsou jenom chvilkové stavy slabosti, které rychle pominou.
Je lepší dostávat nebo dávat? Jitka má jasno, raději obdarovává, i za cenu hladovění, když zvolený dárek je nad její momentální možnosti. Však to chvilku vydrží. Peníze zase přijdou. Tohle by pro mě nebylo, jím ráda a z hladu mi bývá špatně, a proto volím jinou taktiku, nebo spíš jiný dárek. Samozřejmě, že svůj podíl si vybírá snížená schopnost hospodaření s penězi, ale v hlavní roli účinkuje Jitčina povaha.
Život je náročný a těžký, i pro nás se zdravým rozumem je někdy velmi obtížné pochopit všechny jeho zatáčky a záludnosti. Oč obtížněji se musí žít s handicapem? A neměli bychom být vlastně vděční za možnost náhledu z jiného břehu? Kde vůbec bereme jistotu, že zrovna naše myšlení a chování je normální a správné?
Jitko, díky.
