Zase jsme se jednou sešli u čaje a vína a Ema rychle určila téma hovoru: „Holky, kdepak hlava na koleje, to je blbost, přišla jsem na mnohem lepší řešení, jak si užít stáří v klidu a pohodě. Uděláme nějakou banku!“
Došla nám řeč, což se nám stává opravdu jenom výjimečně, asi tak jednou až dvakrát za deset let. V nastalém tichu jsme zkoprněle očekávaly pokračování. Ema nezklamala.
„Ještě to nemám úplně do podrobnosti promyšlený a budeme to muset doladit, ale s tím myslím nebude problém, času máme dost. Zrealizovaly bychom to někdy kolem sedmdesátky. Lup musíme dobře ukrýt, abychom ho mohly jednou odkázat potomkům, a musíme se snažit, abychom se dostaly do věznice do Světlé.“
V záchvatech smíchu jsme se nějak dokázaly zeptat, proč do věznice a proč zrovna ve Světlé.
Odpověď nás definitivně odzbrojila.
„Protože ve Světlé budou modernizovat a budou všude dávat podlahové topení, takže tam bude krásně teplíčko od noh, a to bude pro naše klouby ráj.“
Potom vytáhla Ema další trumf: „Navíc nám budou strhávat za pobyt jenom nějakých patnáct set měsíčně a zbytek nám budou ukládat na speciální účet, abychom měly něco na nový start pro propuštění. A když k tomu připočítáte služby jako bydlení, praní prádla a lékařskou péči. No, řekněte, nebylo by to úžasné?!“
Chechtaly jsme se, až jsme řičely, ale Ema byla rozjetá jak tank a nezastavitelná:
„A nejlepší jsem si nechala nakonec. Úžasná nabídka zájmových kroužků a aktivit úplně zadarmo. Žádné náklady za dojíždění, žádné kursovné a školné. Odpoledne bychom se navíc mohly scházet v papučích v klubovně a v klidu mastit karty.“
Přejela nás pohledem a dodala: „Přece nebudeme tak pitomý, že v domově důchodců odevzdáme příspěvek na péči a skoro celý důchod jenom proto, abychom se musely o péči prosit. Já se chci koupat každý den a ne čekat, jestli si na mě milostivě jednou za týden vzpomenou. Navíc jako vězeň se domůžu svých práv mnohem lépe a rychleji.“
Pravidelné návštěvy domova důchodců mají na Emu viditelně velice pozitivní vliv. Podstatnou měrou aktivizují její myšlení i zájem o řešení problémů seniorského věku, pořád je o pár kroků před námi.
Musíme si jenom pojistit, aby náš plán neměl nečekané trhliny. Bylo by třeba dobré předem podrobně zjistit, jestli pobyt v nápravně výchovném zařízení není nějak limitován věkem. Asi by byl průšvih, kdyby stát z nějakého důvodu usoudil, že zločince po sedmdesátce už nelze žádným způsobem napravit a že bude lepší, a finančně méně náročné, umístit je třeba zrovna v nějakém speciálně k tomuto účelu zřízeném domově důchodců.
