Na vlastní kůži v přímém přenosu zažívám jeden ze zajímavých paradoxů současnosti. Zatím co podle všech publikovaných informací naše společnost neustále stárne, pracovní trh naopak neuvěřitelně omládl. Před chvílí jsem měla telefon, můj nevyžádaný experiment může pokračovat.
Absolvovala jsem další z mnoha výběrových pohovorů, opět znovu a opět zřejmě marně. Nepočítám kolikátý v řadě, s ohledem na duševní zdraví evidenci nevedu. Potulovala jsem se ulicemi Brna, abych trochu provětrala hlavu a při jednom letmém pohledu do barevné výlohy jsem si uvědomila, jak moc se změnily naše životy za čtvrt století.
Moje matka v padesáti užívala klidu a pohody, nebylo kam ani proč spěchat. Po práci následovaly v teplém období pravidelné kafíčkové dýchánky v družné společnosti vrstevnic na lavičkách před bytovkou. Při pletení svetrů a háčkování deček se probrala všechna možná i nemožná témata. Společenství fungovalo jako svépomocná terapeutická skupina a neuvěřitelně rozsáhlý zdroj informací všeho druhu v jednom. Všechny účastnice pravidelných seminářů chodily do práce a všechny měly spočítané měsíce či krátké roky zbývající do odchodu do důchodu. Nákupy nakoupené, byty uklizené, sportovní a jiné aktivity se moc nenosily, čas plynul poklidně a pravidelně. Seriál v televizi běžel jeden a sledovaly ho všechny, každý díl byl důkladně zhodnocen a oceněn. Dámy nosily stejnou natočenou trvalou, propínací bavlněné šaty a na nohou pantofle. Hlavním tématem rozhovorů byly sňatky dětí, porody a vnoučata, pikantnosti ze života sousedů.
Pravda, matka se občas asi cítila trochu odstrčeně. V době, kdy mé vrstevnice byly většinou úspěšně vdané a pečovaly o jedno až dvě děti, případně už byly šťastně rozvedené, jsem si já žila svobodný volný život. Dnes se vůbec mámě nedivím, že propadala občas černým myšlenkám, že mě s prošlou záruční lhůtou už nikde neudá, a stupňovala nátlak směřující k mému zařazení do stáda mladých manželek a matek.
Právě jsem dospěla do tehdejšího věku mé matky. V bytovce už nebydlím a na plánování kafíčkového dýchánku potřebujeme pečlivou analýzu termínů v plánovacích kalendářích. Přestaly jsme plést i háčkovat, i když mnohé z nás ještě asi úplně nezapomněly základní postupy a po krátkém tréninku bychom se mohly rychle dostat do formy. O seriálech se moc nebavíme, těžko bychom našly nějaký, který sledujeme všechny, děti a manžely probíráme pouze okrajově, když se děje něco mimořádného. Chápeme, že se potomci do manželství příliš nežennou, není kam spěchat. Máme tolik témat k rozhovoru, že vymezený čas nestačí ani náhodou. Žijeme aktivně, studujeme, cestujeme, sportujeme, pečujeme o sebe, oblékáme se mladistvě. Úplně nejčastěji ale řešíme co nás pálí v práci. Téma, které naše matky přecházely jednou maximálně dvěma větami, nám vydrží na hodně dlouho. Realizace v zaměstnání je pro nás důležitá, byť problémy jsou všude, ale práci většinou máme, zatím.
Velice málo stačí k tomu, aby se z aktivní atraktivní ženské, za kterou se nejeden chlap na ulici rád ohlédne, stala ubožačka hodná politování a stará neperspektivní baba, která by se měla poohlédnout po lavičce v parku nebo pěkném místu na hřbitově a přestat trapně zaclánět.
Stačí ztratit práci. V tu chvíli má schody namydlené a sjet může jenom dolů. Vzdělání? Zkušenosti? Chuť a čas pracovat? Koho to zajímá?! Pohovor vede mladý úspěšný vymydlený muž nebo mladá vyšperkovaná slečna ve věku jejich dětí, plus mínus nějaký ten rok. Vážně si někdo myslí, že by přijali do svého pracovního kolektivu někoho, kdo jim připomíná vlastní matku? Já v jejich věku rozhodně ne!
Zatím jsem to nevzdala, bojuji a snažím se myslet pozitivně. Jenom mi nějak začíná unikat, proč si vlastně dává vláda takovou práci se zvedáním hranice odchodu do důchodu, někam k pětašedesáti, když v padesáti jste na trhu práce mrtvý muž, vlastně žena.
